Už jako dítě jsem měl rád tanec a pohybové aktivity. Aktivně jsem se věnoval atletice, plavání, sportovní gymnastice a později i veslování. Byl jsem v různých sportovních oddílech. Po několik let jsem byl členem jedné divadelní společnosti se specializací na výpravný tanec a zpěv. Dnes se tomu moderně říká muzikál.

Bylo mi dvanáct let, když jsme se v divadle připravovali na před-prázdninovou premiéru hry na motivy starověkého Egypta. Tehdy jsem měl roli otroka, který bude darován Faraonovi jako pozdrav pouštního krále. Mým kostýmem měla být pouhá string bederka. Jinak jsem měl být na jevišti nahým a bosým.

Když jsem se během zkoušení této hry dozvěděl, že můj ostrý kostým bude jen pouhá string bederka, tak se mi to moc nezamlouvalo. Neměl jsem problém se svléknout před dobrými kamarády v létě u potoka, nebo ve společné sprše. Ale na divadelním jevišti před stovkou diváků? To mne docela vyděsilo. Ta string bederka od plné nahoty nebyla příliš daleko. Vlastně se stávala její součástí. Nahota se dá obléknout ale i svléknout. A právě tohle umí bederky. A zvláště pak právě string bederky.

Když jsem poprvé viděl tento můj kostým, tak jsem si myslel, že se jedná jen o složený kapesník omotaný úzkým řemínkem. Držel jsem to v ruce a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tohle je celý můj kostým. Hlavní část toho oděvu tvořil pruh červeného plátna určený pro přiléhavé provlečení mezi stehny. Zbytek tvořil právě jen ten řemínek na uvázání kolem pasu. Boky a hýždě to nekrylo vůbec. Vpředu to bylo přes pohlaví široké sotva na šířku dlaně, vzadu mezi hýžděmi pak sotva na šířku prstu. Když jsem se do toho oblékl, tak to zepředu zakrylo opravdu jen to nejnutnější. Nebyla tam ani nitka navíc. Z druhé strany se mi to pěkně zařízlo mezi půlky, takže jsem byl ze tří stran prakticky zcela nahým. Bylo to úspornější než tanga. Prakticky se jednalo o jednoduchá (jednoduché?) string.

V tomto jsem měl tedy předstoupit před publikum. Mé vystoupení mělo trvat celkem asi půl hodiny. Blok zpěvu a pár stránek dialogu měl završit snový tanec ve tmě s bodovým světlem uprostřed umělé mlhy. Jinak jsem měl být většinou spíš jen tou kulisou hranému ději v popředí. Stejně na tom byli další tři kluci tak plus mínus v mém tehdejším věku. Měli jsme stejné role a stejný kostým.

Ač jsem se, aspoň tedy z počátku, za ten kostým docela styděl, tak mi ta věc byla na těle neuvěřitelně příjemná už při prvním vyzkoušení. Zkoušeli jsme si to za asistence kostymérky, mladé dívky, která se nám klukům nesmírně líbila. Byl to zážitek, na který se nezapomíná. Byla to ale polo-profesionální zkouška u polo-profesionálního divadla a v těchto mezích to také tak i bezpečně zůstalo.

Nejprve jsme měli z té zkoušky kostýmů docela hrůzu, pak jme si z toho ale začali dělat legraci. Jako dobří kamarádi jsme se navzájem puberťácky zlobili a vůbec jsme z toho dělali cirkus. Čekali jsme minimálně ještě nějakou tuniku na trup anebo něco podobného. Pak nám ale opravdu došlo, že v tomhle jediném kousku oděvu odehrajeme celé představení. Smích nás na chvíli přešel.

Nakonec jsme si řekli něco ve smyslu: „Jejda, to bude jízda! Nějak to ale zvládneme, budeme takto na jevišti čtyři... a třeba, kdo ví, třeba si nás z hlediště ani nevšimnou.“ Tomu poslednímu jsme se tehdy v té kostymérně nakonec zasmáli asi nejvíc.

S takovou jsme z té kostymérny zase odešli. Jeden z nás čtyř se ale ještě na odchodu osmělil a před kostymérkou poznamenal, že je to oděv tak akorát na pohlaví v klidu. A hned pokračoval otázkou "A co když se nám v tom při vystoupení na jevišti postaví?" My ostatní jsme sice studem nevěděli co s očima, odpověď na tuto otázku nás ale zajímala taky. Odpovědi jsme se však nedočkali. S úsměvem jsme byli odkázání na režiséra. A toho jsme se už dál neptali. Odpověď byla pochopitelně všem předem jasná; tedy že to pak v takovém případě bude pro Egypťana rozhodně nezapomenutelná chvilka a pro zvídavé publikum že to bude nepochybně radost pohledět.

Ten oděv nám jinak padl jako ulitý, třebaže byl pocitově velmi nezvyklým. Mělo to hezký a čistý střih. Zepředu nám to bylo příjemné a pohodlné, nikde to netlačilo. Mezi půlkami se to trochu připomínalo nezvyklým tlakem, ani zde to ale nebylo nepříjemné.

Problém trémy, která je přítomna na každém představení a u každého herce, se tím kostýmem o dost zhoršil. Aspoň v mém případě. Na divadelních prknech jsem jako mladý herec trému měl. Jak jinak, to k tomu patří. Nyní se však stud a tréma spojily ve skvěle fungující tandem, který byl ještě mnohem méně komfortní, než cokoliv, co jsem do té doby v tomto smyslu poznal. Řekněme, že jsem z té mé role nejásal - a přesto jsem se na ní těšil. Byl to mimořádně zajímavý rozpor, kterému jsem plně porozuměl až za několik dalších let.

Při prvních zkouškách jsem ostrý kostým nepoužíval. Svou roli jsem nejen z praktických důvodů hrál v běžném oděvu, z kterého jsem býval pro simulaci mé egyptské nahoty svlečený jen do půli těla. Ostatní z této naší čtveřice egyptských otroků chodili na zkoušky také tak. Tedy kromě jednoho, který se do string bederky začal oblékat už druhou, či třetí zkoušku. Až později jsem se dozvěděl, že s nahotou vůbec žádné problémy neměl, protože znal a chodil s rodinou na nuda-pláže. Podvodník jeden, tiše se našim strachům smál a měl z nás neuvěřitelnou legraci. Já a mí zbývající dva kamarádi jsme ale takový trénink neměli, nebo jen ve velmi omezené míře. Naše egyptské string jsme zatím měli schované u rekvizitářky. Pak mě napadlo, že bych si to mohl půjčit domů, abych si na to trochu zvykl. Nikoho jsem se neptal, prostě jsem si to vzal v divadle z příslušné skříňky. Za tím lupem byl ještě jeden skrytý motiv.

Chtěl jsem se v tom ukázat mé kamarádce ze třídy. Měl jsem doknce i plán, jak to udělat. Měla mne navštívit při doučování matematiky, která mi opravdu nešla. Mou bederku jsem tehdy nechal ležet v pokoji na stole. Doufal jsem, že si ji všimne. Bohužel se tak nestalo. Dokonce to měla i v ruce, ale jen proto, aby to dala stranou. Toho dne to tedy bylo opravdu jen o té matematice. Další naše společné hodiny matematiky nebyly jiné. Vždy připraven a vždy nakonec bez té potřebné odvahy. Poprvé mne tak v mé bederce viděla až při představení. A líbilo se jí to. Při dalším doučování matematiky mne pak sama požádala o to, abych se jí v tom oděvu ukázal. Na tuto hodinu matematiky vzpomínám dodnes se zasněným úsměvem na rtech. Byla... skvělá. A ty další pak taky. Poprvé v životě jsem měl matematiku opravdu rád.

Když jsem se do toho v soukromí domova poprvé oblékl, tak jsem se v tom cítil opravdu skvěle. Tato první repríza obléknutí do mé bederky byla dokonce ještě lepší, než premiéra zkoušení pod dohledem kostymérky - a téměř tak dobrá, jako později při té matematice. Trochu tomu tehdy pomohla má o rok mladší sestra, která mne při tom prvním domácím zkoušení nachytala. Příběh objevení bráchy ve string tangách byl o překvapení s nádherným výběhem do zvědavých sympatií. Vlastně se stalo přesně to, co jsem se později snažil zopakovat před tou mou kamarádkou ze školy.

Divadelní představení bych tehdy raději odehrál nahý, než mít na sobě tohle. Za zcela nahé tělo bych se na jevišti zdaleka nestyděl tolik, jako za tu egyptskou bederku. Už to nebyl jen kostým egyptského otroka. Už to bylo něčím víc. Ono to nakonec slušelo i tomu mému kamarádovi z divadla, který si to na sebe oblékal na zkoušky. Tehdy bych to nikomu takto nepřiznal, je však pravda, že se mi v tom líbil... opravdu hodně.

Začal jsem to nosil tajně, místo slipů. Dokonce jsem to nosil i na zkoušení do divadla, jen jsem to měl pěkně schované pod kalhoty. Užívání tohoto lehkého oděvu bylo doslova návykové.

Nakonec jsem si to vzal na víkend na naši chatu. Bylo to velmi pěkné místo. Nad chatou se tyčila skála, po stranách byl les a pak louka s potokem. Tady jsem se poprvé odvážil svléknout se jen do té bederky i před rodiči. Prezentoval jsem jim to jako můj divadelní kostým. Reakce rodičů byla nečekaná. Dostal jsem do ruky hrábě s tím, že se při obracení sena na louce aspoň hezky opálím. V té omamné vůni prvního jarního sena jsem pak z rodičů zřetelně cítil to, co nebylo řečeno, tedy že jsem se jim v tom egyptském oděvu líbil. Zvedlo mi to sebevědomí. Tehdy jsem se poprvé přestal za mou egyptskou nahotu tolik stydět. Dokonce jsem si v tom později k večeru vyrazil s tátou přes okraj vesnice zaplavat do nedaleké přehrady. Tam i zpět jsem šel v tričku. Na to, abych si jen v mé string bederce vykračoval po vesnici, jsem připraven ještě tozhodně nebyl. Ve vodě se to chovalo poslušně, dobře se v tom plavalo. Bylo to jako plavat nahý a zároveň v plavkách. Od každého si to vzalo to dobré a příjemné.

Večer jsem v mém pokojíku nakonec ochutnal i tu samotnou finální hranici slastí, jaké jen může tělo poskytnout. Kluci v tomto věku rádi experimentují, jinak tomu nebylo ani v mém případě. Počkal jsem, až má sestra na vedlejším lůžku usne a pak jsem se opřel obsahem mé string bederky o prostěradlo. Nejprve jen pasivne a pak i aktivně. Příjemné prožitky z této intimní gymnastiky se propojily s divadelním kostýmem, který se stal nesmírně příjemnou sekundární kůží… a zbytek si už asi domyslíte. Že jsem měl tichého a velmi zvědavého svědka předstírající spánek, tehdy poprvé a zdaleka ne naposledy, jsem se dozvěděl až za rok, kdy mi to sama řekla.

Zpravidla se mi při tom nočním tělocviku stávalo, že se mi při něm svezla přikrývka ze zad. Zejména pak na mne mohla mít (respektive měla) výhled, který si s rozkoší užívala. Pokazit to mohla snad jedině noční tma, což však vzhledem ke světlu veloměsta, které nám v noci svítilo okny do našeho pokoje, nebyl žádný problém. Na chatě to bývalo v tomto smyslu o dost horší. Tam byla noční tma opravdu tmou. Sestra, kterou jinak ze spánku probudil každý drobný zvuk, se při tomto mém nočním tření o prostěradlo a nebo o vloženou dlaň mezi bederku a prostěradlo neprobudila nikdy. Neprobudila se dokonce ani tehdy, kdy jsem při výjimečně silném prožitku zasténal slastí do polštáře. Z její strany ke mě vždy v takových chvílích přicházelo jen velmi krásné a velmi zvědavé... ticho. Vlastně jsem tehdy tušil, že ten spánek jen předstírá. Tato představa mi byla více než jen velmi příjemnou, i když jsem se jinak vždy poctivě snažil o to, aby jí to nebudilo a neobtěžovalo. Do roka jsem ji nakonec nachytal při tom samém. Tak, jako prve ona mne. Vyměnili jsme si role. Ten hluboký spánek jsem tentokrát předstíral já.

Egyptská bederka se na chatě stala naším běžným denním oděvem. Nejprve jsem se na chatě do bederky oblékl já. Do roka to začala nosit i má sestra. Mí kamarádi z okolních chat se s mým netradičním oděvem mezitím seznámili také. Stalo se to tak, že mne v tom objevili na zahradě hned ten druhý den, co jsem se na chatě poprvé oblékl do mé bederky. Čekal jsem, že přijdou. Byl jsem připraven se jim v tom ukázat. Byl jsem zvědavý na to, jak mne v té mé bederce přijmou. Vzrušovalo mne to a přitom jsem trnul hrůzou, že by se jim to třeba nemuselo líbit.

Lehl jsem tam tehdy v mé bederce do trávy zahrady na rohož a osušku. Zatímco jsem čekal na kamarády, tak jsem se učil texty písní do divadla. Po chvíli jsem si všiml na skále nad zahradou, jak si mne z ní zvědavě prohlíželi mí přátelé. Ty zvědavé oči z výšky skal mi byly příjemné. Předstíral jsem, že jsem si jich nevšiml. Jejich zvědavosti jsem šel naproti tím, že jsem se po chvíli otočil na břicho. Chtěl jsem, aby si mne prohlédli ze všech stran. Tuto velmi zajímavou chvíli egyptského exhibicionismu mi záhy pokazila sestra, která mi přinesla vzkaz, že se mám dostavit k obědu do chaty. Když jsem se pak po obědě vrátil zpět na zahradu, tak na skále už nikdo nebyl. Proč by také na mne meli čekat, když jsem dal přednost maskání nad plným talířem. Přesto mne to, že tam na té skále už nejsou, trochu zklamalo. Tento pocit zklamání doprovázela i jistá úleva. Už jsem na tom, že jsem se jim v té mé bederce ukázal, nemohl nic změnit. Kostky byly vrženy, jen jsem ještě neznal výsledek.

Lehl jsem si do trávy zpět k textu. Chvíli jsem si ho četl, zjistil jsem ale, že to nemá cenu. Nemohl jsem se soustředit. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že se za mými kamarády vydám do lesa, tak se vynořili z divočiny u nedaleké branky jako zvědové pralesního kmene. Bylo vidět, že jsou na mne (a na to, co mám na sobě) opravdu zvědaví. Mávl jsem na ně, vstal jsem a šel jsem jim k té brance naproti. Nejprve se mne zeptali na to, co si to tam čtu. Odpověděl jsem, že se učím roli do divadla. Bylo mi jasné, že je odpověď na tuto otázku vlastně ani nezajímá, byl to ale dobrý začátek k další diskuzi. Má odpověď jim skvěle autorizovala hned tu druhou otázku, a ta se už přímo týkala té mé string bederky. S úžasem si vyslechli, že je to můj divadelní kostým. V té chvíli jsem se cítil jako princ krále divochů z nějaké té daleké pohádkové země. V té mé bederce jsem se kamarádům líbil. Doslova jsem se hřál v jejich zvědavosti. Pak mne pozvali, abych s nimi šel do lesa, který byl naším klukovským teritoriem. Souhlasil jsem. Požádal jsem je, aby ještě chvíli počkali, že se jen převléknu do trenýrek a trička. Sami mi ale hned navrhli, že můžu jít tak, jak jsem, tedy "... klidně i v těch egyptských tangáčích". To, že chtěli, abych si tu mou bederku nechal na sobě, mi udělalo ohromnou radost. Souhlasil jsem.

Šli jsme k přehradě u na druhé straně lesa. Chvíli jsme tam do vody skákali z dlouhého provazu uvázaného k větvi vysoko na stromě, pořádali jsme závody od hráze až k rákosovým mělčinám, v těch jsme sváděli urputné bahenní bitvy a pak jsme si v labyrintu rákosu ještě chvíli hráli na Stalkery podle knihy Piknik u cesty. U té vody jsme byli nazí, nebo v plavkách. Já byl i nadále za Egypťana.

Pokud se někdo z nás chtěl u vody a nebo i v lese svléknotu z plavek, tak to prostě udělal. Nahota v naší partě nebyla neobvyklá. Mé egyptské plavky byly ale něčím zbrusy novým, co přitahovalo opravdu velkou pozornost. Počáteční opatrná zvědavost mých kamarádů rychle ztrácela brzdy. Při zápase v mělkém bahně jsem byl již bez skrupulí poznáván nejen jejich zvědavými pohledy, ale tentokrát již i přímými doteky, které byly... opravdu důvěrné. Mé tělo na to odpovědělo velmi přirozeně. Pod látkou string bederky se mi postavil, což zbořilo poslední zbytky naší původní zdrženlivosti. Nakonec mne z toho svlékli. To jsem už byl ve stavu, kdy jsem se něčemu takovému už vlastně ani nemohl bránit, a to ani kdybych snad i opravdu chtěl. Svlékání mé bederky se dělo v okamžiku, kdy si mne už začali svazovat jako kořist kmene bahenních indiánů z rákosových polí. Byly u toho i dvě, velmi pohledné, holky. Bylo to opravdu hodně odvážné. Má bederka putovala mezi mými kamarády a kamarádkami jako trofej. Někteří z nich si to i zkoušeli. Zjevně se jim to líbilo. Slušelo jim to. Zvláště pak mou optikou zajatce. Oblékání do bederky si nenechali zkazit ani faktem, že ten kousek látky s řemínkem zrovna nebyl v perfektní kondici. Bylo to celé od bláta a jemného písku. I tak má bederka obstála velmi dobře. Pro většinu z přítomných to byl okamžik, kdy se sami stali bederkáři. Přinejmenším na několik dalších let.

Toho dne jsem se nakonec stal pozdním obědem divošských kanibalů. Byla to skvělá hra, která nás svým stále odvážnějším průběhem samotné překvapila. Vyvrhnutí a rozčtvrcení mého těla bylo kanibaly probíráno do nejmenších detailů. Nejzajímavější části mého těla nakonec z větší části připadly dívkám, které se o ně samy přihlásily. Zbytek mého těla s grácií přenechaly chlapcům, aby si jej naložili do marinády z bahna a jemného písku. Ještě než mne ale chlapci položili do právě vyhloubené strouhy kanibalského setonova hrnce, tak obě dívky změnily názor. Kamarádům řekly, že by se jim přeci jenom víc líbilo, kdyby si mě nabodli na rožeň hned a dokud jsem ještě v celku. Skrz zadek a nebo možná i skrz původní obsah mé svléknuté bederky. Obě varianty se jim líbily, jedna však o něco více. Zvolily zajímavější způsob před snadnějším. Začaly si mne nabodávat na rožně z rákosu. Přímo skrz má nejintimnější místa. Bylo to neškodné, bylo mi to víc příjemné, než nepohodlné. Každý rákos povolil dřív, než aby mne opravdu zranil. A pokud byl některý pevnější, tak ho po chvíli zkoušení zlomily o pevnější část mého těla, nebo ho rovnou daly stranou, jako na pozdější oheň. Z mladého rákosu si vyrobily dokonce něco, co vypadalo jako japonské hůlky, kterými se pak chvíli dobývaly skrz kůži do mého pohlaví, a to hned po příjemně virtuální snaze o proříznutí váčku podél švu. Nesmírně mne to vzrušovalo a ti ostatní na tom nebyli jinak. Nezdálo se, že by mezi mými kamarády byl někdo, kdo by se mne zastal. Naopak si to mé narážení na rožeň, včetně toho ostatního, užívali s rozkoší. Myslím, že mi tu mou roli docela záviděli. Přicházeli spolu na opravdu hodně divoké nápady jak se mnou naložit. Jak chlapci, tak dívky. Na tom malém ostrůvku uprostřed rákosí tak naše přátelství definitivně přišlo o svou nevinnost. Upřímně, docela se divím tomu, že až tak pozdě, tedy po tom všem, co jsme v těch lesích spolu už vyváděli. Ta bederka byla zjevně tou příslovečnou poslední kapkou.

Od toho odpoledne tak naše společné lesní hry získaly nejen tuto novou zkušenost, ale i nový typ oděvu. Ten měl zajímavý vývoj. Vedle egyptských pouštních bederek se záhy objevily klasické indiánské provlíkačky. Celé se to perfektně trefilo do té správné party a do toho správného místa. Zvlášť, když jeden z nás byl mladým indian-hobbyistou, který nás do indiánství již po nějaký čas velmi úspěšně zasvěcoval.

Naše společné hry na indiány měly klasický průběh. V našem případě však s velmi výraznou přidanou hodnotou přátelství a dobrodružství. Asi je zbytečné popisovat co jsme v těch lesích jako indiáni spolu prováděli. Náš les nám umožňoval opravdu hodně. Měli jsme i skvělého rádce, tedy zdaleka to nebylo jen o nějakém létání po lese a mlácením klackem do kopřiv. Naopak to mělo hloubku ve smyslu doteku se spiritem stromů a lesa, měli jsme obřadní místa, skvěle jsme si zaválčili s nepřátelskou partou z vedlejší vesnice ala knoflíková válka, v našem případě plně v indiánských barvách, budovali jsme si tajné chýše a bunkry, z uschlého stromu jsme si vyrobili totem, lovili jsme v potoce ryby a podobně. Někdy byly tyto naše hry opravdu divoké. Intimní akcent z hry na kanibaly z ostrůvku v rákosí se - tu a tam - vracel. Podle mého názoru... celkem přirozeně. Hry na indiánské zajatce pak byly toho všeho tím klasickým základem, na kterém jsme uměli stavět opravdu hodně divoké konstrukce. Fantazii jsme se nebránili. Périjní indiáni a indiánky si tak, například, uměli ulovit egyptského indiána, kterého bez ostychu začali připravovat na změnu z živého stavu na mumii. Příslušné vyvrhnutí a očista těla při indiánském balzamování byla zpravidla provedena bez nutnosti svléknutí string bederky, tedy většinou jen do okamžiku, kdy se indiáni rozhodli, že by tato string bederka mohla být skvělým roubíkem jejich oběti. I na to zavinutí mumifikovaného těla do dlouhých pruhů látek tehdy došlo... Možná jsme tehdy použili i igelit a nějaké ty staré nastříhané jutové pytle. V tomto jsme byli skutečně kreativní.

Má sestra měla na chatě vlastní kamarádky mimo mou indiánskou partu. Někdy se zúčastnila našich her v lese, nebylo to ale pravidlem. Když však byla s námi v lese, tak jsme si dávali pozor na to, aby se do těchto našich her nedostalo nic z dědictví té naší první odvážné hry na kanibaly v rákosí. Přátele jsem o to takto požádal a oni to respektovali. Po další dva roky. Nakonec se ale má sestra dozvěděla, co jsme tam spolu všechno vyváděli. Třetí rok si tam nakonec i ona našla to své, tedy za laskavé pomoci nás, indiánů. Při hře na zajatce si jí našlo kouzlo provazů a svazování. Dnes mistrně ovládá / vyznává umění japonského Shibary = svázané tělo jako umělecké dílo. S jistou preferencí užití bederek; japonských, indiánských, ale i odvážněji střižených jednodílných plavek.

Má divadelní bederka před ostrou zkouškou před premiérou po tom všem už nebyla v nejlepší kondici. Na takové nošení a používání přeci jenom nebyla stavěná. Zejména těch několik krásných indiánských víkendů na chatě se na ní čitelně podepsalo. Kostymérka mi naštěstí udělala novou. Nebylo jí ani třeba moc vysvětlovat, vlastně se mne ani neptala, jakou že tato má bederka prošla přírodní katastrofou; byla trochu potrhaná, našlo by se na ní i pár děr, byla dokonce i trochu ohořelá a vůbec byla celkově unavená. Možná jsem měl rovnou říct, že jsem ji ztratil. Já byl ale zvědavý na reakci té kostymérky a tak jsem to do toho divadla přinesl. Přesto to nebylo tak docela bez následků, tato má odvaha mne později nakonec doběhla, naštěstí však v tom dobrém slova smyslu. Možná se zde k tomu později ještě někdy vrátím...

Premiéra hry byla velkolepá. Vše se podařilo tak, jak mělo. Tvrdá příprava se vyplatila. Strach z výpadku textu anebo hrubé pohybové chyby nezmizel, cítil jsem i ty zvědavé pohledy diváků na mém takřka nahém těle, nepříjemné mi to ale nebylo. To první jsem nakonec překonal a to druhé jsem si s rozkoší užíval. Jeviště je, ostatně, unikátní svět, který má svá jasná pravidla, vlastní tep srdce a vlastní tok času. Byla to krásná role sdílená s dalšími třemi egyptskými otroky. Zdaleka jsme neměli hlavní role, spíše jsme se pohybovali blíže kulisám, než předním řadám, své role jsme ale - podle reakcí a pozdějších ohlasů publika - zvládli skvěle. Divákům se představení líbilo.

Bohužel, další reprízu se kamarádovi při snovém tanci v přízemní mlze stala ta očekávaná nehoda; pod přiléhavou string bederkou se mu postavil, takže naše noční můra nás nakonec dostihla. Diváci měli okamžitě svého favorita. Ten kluk byl z toho nešťastný, už se ale nedalo nic dělat. Ten podlouhlý kopeček jeho slastí pod bederkou byl hodně vidět, muselo se ale pokračovat. Dnes se tomu společně rádi zasmějeme, tehdy mu to ale příjemné nebylo. Za dva dny měla být další repríza a tohle už nechtěl opakovat. Tak jsme spolu zašli za kostymérkou a já ji navrhl nový typ bederky s flapy. Tento můj návrh se opíral o inspiraci z chaty. Tehdy jsem už takovou bederku měl k dispozici. Kostymérce jsem ji ukázal. Nápad se jí líbil. Spolu jsme to přednesli režisérovi a dopadlo to skvěle. Výsledek byl kompromisem, který však nakonec zastínil jak tu string bederku, tak tu navrhovanou provlékací bederku s oběma flapy. Tento zvolený kompromis nás, egyptské otroky, oblékl do bederek v podobě původních string s předním flapem. Tímto srdečně pozdravuji naše bederkářské kolegy z Pandory...

Nové bederky se líbily. Vypadaly dobře a dobře se i nosily. I po té anatomické stránce nám posloužily tak nějak lépe. Případné další projevy vzrušení mladého herce totiž uměly zakrýt v přímém světle jevištních reflektorů, respektive aspoň nám dávaly takovou iluzi, protože ani pak to nebylo v tomto smyslu zcela bez rizik. Tohoto jejich servisu jsem sám o dalších reprízách hry nejméně jednou s díky využil. Paradoxně tyto naše nové bederky vyvolávaly u diváků ještě větší zvědavost, než ta jejich původní úsporná varianta. Zvlášť u dívek, které na nás mohly nechat oči.

Ta egyptská bederka se mnou už navždy zůstala, přestože derniéru té hry dávno vzal čas. Má chlapecko-dívčí parta z chaty tento oděv užívala po několik dalších let. Jak tu mou původní string bederku, tak provlékací bederky s oběma flapy. Ujaly se i string bederky s předním flapem. Všechny tyto druhy bederek byly naším preferovaným oděvem do letních lesů, když jsme se v nich stávali indiány anebo prostě divošskými lovci, strážci lesa, bojovníky. Bederky jsme spolu později celkem běžně nosili i mimo tyto naše hry na indiány. Prosákly do našich běžných prázdninových šatníků. Místní domorodci si na nás v tomto smyslu zvykli. Nebylo neobvyklé potkat kluka a holku v pouhých prérijních bederkách, jak si spolu vykračovali vesnicí například k železniční stanici, aby pomohli babičce s těžkými zavazadly a tak podobně.

Mé lesní bederky jsem si vzal později i na letní tábory, kde mi to ale bylo více méně zakázáno nosit. Neindiánské tábory asi mají s takovým tábornickým kostýmem problém. Má klukovská indiánská parta se rozpadla po několika krásných letech, ovšem už bez mé přítomnosti. V tom nejlepším jsem na tu chatu přestal jezdit, protože jsme ji, bohužel, byli nuceni prodat.

Má indiánština se skutečnými indiány jen inspirovala, za indian-hobbyistu se však nepovažuji. Obdivuji indiány, které jsem si jako kluk vysnil, tedy indiány po propasírování bělošskou optikou ryze naivního noble-savage. Nyní jsem členem party, řekněme, vyznavačů naivní indiánštiny. Pořádáme spolu letní tábory pro děti a dospělé s výrazným přesahem do indiánského noble-savage. Začínáme experimentovat už i s celoroční oddílovou činností pro chlapce a dívky. Zatím to vypadá, že by to mohlo být trvalejšího rázu.

Ohledně bederek: původní typ egyptské bederky z divadla se mi líbí dodnes. Stejně tak se mi líbí provlíkcí prérijka s oběma flapy. Pokud bych si ale měl vybrat jen tu jednu ze všech možných typů, tak bych bez váhání sáhl po vylepšené variantě divadelní bederky (string) s předním flapem. Dodnes mám v běžném šatníku od každé varianty vždy nejméně jeden kus. Že staří Egypťané string bederky vlastně ani moc nepoužívali není podstatné. Takové bederky byly (jsou) více doma v Japonsku, obecně u rovníkových národů, u černošských kmenů v centrální Africe, u jihoamerických indiánů a podobně.

Když jsem viděl film Avatar od Jamese Camerona, tak jsem tiše zajásal. Ten, kdo vymyslel oděv Na´vijů, se dokonale trefil do mé nejoblíbenější bederky. Tiše a s úžasem jsem zíral na ty nádherné modré bytosti v bederkách a přemýšlel jsem, kdo že se komu vlastně vlámal do šatníku...

Madu