Lásku k běhu mám v srdci zapsanou výrazným písmem. Je docela možné, že se tam takto zapsala ještě dříve, než jsem se vůbec narodil. Běh mé tělo miluje a já mu tuto radost už od dětství velmi rád dopřávám. S během mám spojeny různé odvážné fantazie, které jsem začal poznávat už v devíti, nejpozději v deseti letech. Už tehdy jsem si, například, začínal pohrávat s představou běhu, který by se obešel zcela bez šatů; jak takto běžím po dlouhé pláži u moře, a nebo po horských loukách, podél břehu Vltavy po pěšině rybářů, nebo lesem a loukami za chatou, na závodě někde na letním táboře. Tyto mé příjemné a zároveň tajné představy jsem měl často spojené s pohádkovou mystikou; například jsem si představoval, jak běžím po hladině moře, noční africkou pouští, po modravém polárním ledu a nebo po povrchu letních oblaků. Dávní antičtí atleti mne přijali mezi sebe o celé roky dřív, než jsem se o nich vůbec dozvěděl. Tehdy si mne začaly nacházet i první intimní představy nahého běhu atleticky štíhlých chlapců a dívek někde na louce pod modrou oblohou. Případně, že se před nimi takto proběhnu já sám. Nebo, že běháme takto spolu.

Takto nastavenou mystiku nahého běhu jsem si záhy vylepšil lehkými tangy. Ty jsem v jedenácti letech objevil v biografii o slavném finském běžci Paavo Nurmen, kterou jsem dostal k narozeninám. Několik fotografií tohoto běžce máte na stránkách v ´ awa rel za leden 2023. Tehdejší dresy běžců z doby mládí Paavo Nurmen mohly být tvořeny i jen pouhým tandemem provázku kolem pasu a pruhu látky přiléhavě protaženým dnem trupu mezi stehny. Byl to zajímavý způsob, jak vylepšit lidskou nahotu do vybroušené dokonalosti. Zejména pak při tom nejpřirozenějším pohybu nás lidí; tedy při běhu. Přitahovalo mne to jako magnet.

Fotografie běžce Paavo Nurmen se ve mně podepsaly velmi čitelným písmem. Nahé pohledné atletické tělo jinocha a nebo muže dnes obecně vnímám za dvě. Za jedna v atletických tangách stylu Paavo Nurmen. Za jedna plus pak vnímám jinochy a muže v indiánských prérijních bederkách, viz dále v textu. Krásu dívek a žen pak vnímám skrz cyklistické dresy. Mým vrcholem jsou ale divoké amazonky, mladé dívky v bederních rouškách prérijních indiánů a nebo s indiánským malováním na kůži. Možná na toto téma později napíši samostatný text.

Má první tanga jsem si doma vyrobil z provázku a z pruhu příjemné látky ani ne týden poté, co jsem poprvé nahlédl do biografie tohoto běžce. Spojení mého nahého těla s tímto minimalistickým oděvem mne, mírně řečeno, velmi oslovilo. Pamatuji si, jak jsem si tato má tanga záhy nato poprvé oblékl i na noc. Můj oděv běžce měl premiéru v roli nesmírně příjemného pyžama ještě dřív, než jsem se něm vůbec stačil proběhnout. Vše za důkladného utajení před kýmkoliv, a to včetně mých nejlepších kamarádů.

Tanga jsem po několik prvních měsíců nosil zejména jen jako pyžamo, respektive jako takový tajný doplněk pyžama. Pomalu se z toho stával noční rituál se stále častějším přesahem k těm nejpříjemnějším fyzickým prožitkům, které přirozeně objevuje každý zdravý kluk. Zpravidla mi k tomu v posteli stačilo nalehnout na obsah obléknutých tang, který jsem si pak stimuloval jemnými pohyby pánví v ose páteře proti prostěradlu.

Drobné zastavení: nejsou tanga jako tanga. Do dnešního dne jsem v nabídce evropských obchodů nenašel jediná tanga, která by se aspoň vzdáleně přiblížila dokonalému stylu Paavo Nurmen. Proto si je do současných dnů šiji zásadně sám z kvalitních látek a na přesnou míru. Preferuji jednoduché provedení tang. Mezi skvělými tangy a špatnými tangy bývá rozdíl jen v milimetrech, nebo v nějaké zdánlivé drobnosti. Má tanga jsou tradičně jen provázkem (případně látkovou stuhou) a pruhem náležitě upravené látky, nejlépe červené a nebo bílé barvy. Může být i mírně elastická. Od dětství preferuji úsporné provedení tang, vždy však tak, aby za každých okolností zvládaly pokrýt jejich přirozený obsah. Líbí se mi buď plná nahota běžce a nebo nahota běžce plně spoutaná lehkými přiléhavými tangy. Nic mezi tím.

Postupně jsem má tanga začal nosit i ve dne pod kalhoty, pod trenýrkami a nebo prostě jen tak, když jsem měl doma chvíli soukromí. S hrůzou z odhalení a zároveň s příjemně návykovým vzrušením z toho samého jsem je pod trenýrkami začal nosit i na hodiny školního tělocviku. Stejným způsobem jsem si je na sebe začal oblékal i pro běh. Staly se nezbytným doplňkem, který jsem si na sebe oblékal pod trenýrky a nebo pod běžecký dres. Jednou jsem si má tanga na sebe vzal dokonce i do bazénu, když jsem věděl, že v něm budu zcela sám. Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem byl mimo byt obléknut jen a pouze do tang. Byly to skvělé plavky. A nebo jinak podáno v řeči těchto stránek: byly nesmírně příjemnou bederkou do vody. Příběh těchto nádherných patnácti, možná dvaceti minut v bazénu byl pro mne životním zážitkem. Prvním z celé řady nádherných bederkářských zážitků, které jsem měl teprve před sebou. K tomuto příběhu z bazénu bych se později rád vrátil v jiném textu.

K samotnému běhu v pouhých tangách pod modrou oblohou jsem sbíral odvahu po celý rok. Zvažoval jsem pro to několik variant; lesy a louky za naší rodinou chatou, italské pobřeží a nebo letní tábor v tuzemsku.

První dvě varianty jsem zvažoval jako reálné. K variantě běhu v pouhých tangách na půdě letního tábora jsem naopak přistupoval jen jako ke krásné fantazii. Rád jsem si představoval, že bych je na táboře nosil místo plavek - a vůbec jako můj běžný denní oděv. K něčemu takovému jsem ale nikdy nenašel odvahu. Sice jsem pak později má tanga na letních táborech skutečně nosil, vždy však tajně pod nějakým tím dalším oděvem, tedy zpravidla opět pod trenýrkami a nebo kalhotami. Kupodivu mne pak v mých tangách na táboře (táborech) nikdo nevyhmátl . Se dvěma výjimkami. Ve stanu mne v tangách po večerce ve třinácti letech nachytal můj kamarád a za rok mi na to přišla táborová zdravotnice, krásná mladá slečna. Obojí bylo skvělým zážitkem. Tyto dva zážitky zde nebudu blíže publikovat. Kromě jiného tedy i proto, protože byste mi je nevěřili a nebo byste mi je nehorázně záviděli. :)

Nakonec jsem se tedy ve dvanácti letech rozhodl, že premiéra běhu v pouhých tagách bude na břehu moře v daleké jižní Itálii. Podél pobřeží za kempem, kde jsem byl tehdy v létě s rodiči pod stanem, vedla prastará a již dávno nepoužívaná pobřežní cesta. Pro vyběhnutí v pouhých tangách byla ideální. Od prvního dne pobytu v kempu jsem k tomu sbíral odvahu. Má tanga jsem měl pochopitelně u moře sebou. Měl jsem je schované ve svetru, o kterém se dalo předpokládat, že ho nikdo z rodičů a nebo sourozenců nebude mít důvod brát po celý pobyt v Itálii do ruky. Tolik jsem se na takový běh těšil a přesto jsem jej neustále odkládal. Nakonec mi k odvaze pomohly dvě věci. Tou první věcí byl paradoxně čas. Nechtěl jsem se v té Itálii pro-váhat až do tuzemských kulis chaty, které ve srovnání s nádhernou exotikou italského pobřeží hrály bezpečně až druhé, ne-li třetí housle. Tou druhou věcí bylo mé tričko. Nebylo to dokonalé řešení, tričko šlo proti mé původní představě čistého styl běhu Paavo Nurmen, já ale věděl, že když si na sebe neobléknu nad ta tanga aspoň to tričko, tak že na trasu podél pobřeží nevyběhnu vůbec.

Na sklonku jednoho z posledních dnů mého tehdejšího pobytu u moře jsem se tedy v křoví kousek za kempem převlékl ze slipových plavek do tang. Tričko jsem měl už na sobě. Po chvíli osmělování jsem konečně vyběhl na trasu. Celé mé tělo bylo vyplněno studem, nejistotou, ale i radostí a spalujícím vzrušením. Bylo to poprvé, kdy jsem měl na sobě má tanga venku pod modrou oblohou, a to bez kalhot, trenýrek a nebo atletického, či cyklistického dresu. Od první sekundy jsem si vychutnával ten dokonale nádherný pocit nahých nohou a zároveň příjemně spoutaných slabin pod přiléhavou látkou tang. Provazec látky natěsno protažený mezi mými nahými půlkami se stal doslova páteří těch nejpříjemnějších tělesných prožitků. Však jich také byl také z valné části sám původcem.

Tričko toto důvěrné spojení nahého těla a tang kupodivu nerušilo. Volnost trička nad přiléhavou látkou tang byl v tomto smyslu příjemně se připomínající hravý kontrast, který se (zejména) tím během zajímavě a velmi výrazně akceleroval.

Prvních pár set metrů se mi běželo velmi dobře. Bylo pozdní odpoledne a přesto bylo stále velké horko. Mám letní horka rád, takže mi to nevadilo. Pro běh to byl dokonalý terén. Cesta měla na svém počátku asfaltový povrch. Později byla vyložena už jen velkými hrubými dlaždicemi z vápence a nakonec se změnila v úzkou pěšinu, kterou tam lidé za mnoho let vyšlapali do trávy. Vzdáleností od kempu se schůdnost pěšiny setrvale zhoršovala. Mě to ale nevadilo. Naopak mi to přinášelo s každým uběhnutým metrem větší jistotu. Věděl jsem, že čím bude pěšina obtížnější a neschůdnější, tak tím bude menší šance, že na ní při mém běhu v tangách někoho potkám. Tolik jsem si tehdy na té cestě přál někoho potkat a přitom jsem se právě toho tolik obával! Byla to hluboká rozpolcenost, která se skládala z intenzivního studu a zároveň z nesmírně příjemného vzrušení.

Prozatím jsem nikoho nepotkal. S přibývající vzdáleností od kempu vzrůstala má sebedůvěra až do bodu, kdy jsem se konečně přestal rozhlížet po okolí, abych se vyhnul případnému setkání s lidmi z kempu. Začal jsem se stydět za mou zbabělost, kterou jsem prve obelstil tím tričkem. Po kilometru běhu jsem si to tričko ze sebe konečně svlékl. Schoval jsem ho do štěrbiny mezi kameny a běžel jsem dál. V životě jsem necítil takovou rozkoš z běhu. Svléknutím z trička jsem teprve nyní dosáhl mého snu, který se stal realitou. Hodně tomu napomohla i ta krásná příroda kolem. Všechno se to sešlo v příběhu dokonalého dobrodružství, které však bylo stále sotva na svém začátku.

Neznámé území na mne čekalo až po dvou kilometrech u jedné hlubší zátoky, nad kterou cesta končila v křoviskách. Dál jsem už nikdy nebyl. Tušil jsem, že na druhé straně zátoky cesta pokračuje. Mohl jsem se otočit a vrátit se zpět, což jsem měl původně v plánu. Přemohla mne však zvědavost. Přeplaval jsem tedy zátoku, abych se podíval, jak že to na tom druhém břehu vlastně vypadá. Při plavání přes zátoku jsem můj běžecký úbor použil podruhé v životě jako plavky. V roli plavek se má tanga opět dokonale osvědčila. Jen mé lehké plátěné boty se pro plavání moc nehodily. Vzal jsem si je ale sebou do vody, protože kdybych našel pokračování té cesty i na druhém břehu, tak bych bez bot tím těžkým terénem plným ostrých a horkých kamenů, ostrých trav a suchých trnových větví popadaných z okolních keřů beztak nemohl běžet, nebo jen velmi obtížně. Už tak to bylo docela drsné a nebyl jediný důvod si myslet, že to na tom druhém břehu bude lepší.

Na druhém břehu zátoky jsem se zvědavě rozhlédl. Našel jsem pokračování cesty, po které jsem se hned rozběhl dál. Bylo vidět, že ji zde již léta prakticky nikdo nepoužívá. Musel jsem se několikrát doslova proplížit pod pavučinami hlídaných majestátně velkými pavouky, vůči kterým jsem měl opravdu respekt. Úzkých průchodů skrz křoviska přibývalo, prozatím se však vždy dalo pokračovat dál. Doběhl jsem tak k druhé zátoce, nad kterou se cesta znovu ztrácela v neprostupném křoví za zhrouceným kamenným mostem do hluboké průrvy. Rozhodně jsem nemohl pokračovat takovým terénem. Rozhodně ne v takovém dresu, který jsem měl na sobě.

Znovu jsem tedy rozhodoval, zda opět vstoupit do moře. Nepříjemnost byla v tom, že v zátoce byla ukotvena jachta. Na druhé straně zátoky byli na nevelké pláži lidé, což mne na chvíli zastavilo stejně účinně, jako prve to houští a zhroucený mostu do průrvy. Chvíli jsem se dokonce znovu pokoušel najít průchod těmi houštinami, dokonce jsem uvažoval, že bych se tedy i obrátil zpět, pak jsem ale sebral veškerou odvahu a vstoupil jsem do moře podruhé. Na protějším břehu zátoky jsem chtěl vystoupit na skalnatý břeh tak, abych se lidem na pláži vyhnul, záhy jsem ale zjistil, že to tak snadné nebude. Ta pláž byla zjevně jediným místem, kde se dalo rozumně a bezpečně vystoupit na břeh. Plavat podél břehu dál za zátoku nepřipadalo v úvahu. Toho dne byly docela velké vlny a já měl dost rozumu na to, abych se do takového dobrodružství nepouštěl.

Z moře jsem vystoupil na pláž jen kousek od těchto lidí. Tehdy to bylo poprvé, co jsem se kdy někomu vědomě ukázal v mých tangách. Chvíli jsem dokonce uvažoval nad tím, že bych se z těch tang v moři před vystoupením na břeh svlékl. Za plnou nahotu jsem se styděl přeci jenom o trochu méně, než za ta tanga. Nakonec jsem si to rozmyslel a nechal si je na sobě. Na pláži jsem se nezdržel. Vystoupil jsem z moře a hned jsem pokračoval dál. Kolem užaslých námořníků, což byly podle všeho dvě rodiny na výletě, jsem proběhl jako vítr. S úlevou jsem nad pláží našel pěšinu, která vedla dál podél moře. Rozeběhl jsem se po ní. Křoví zde ustupovalo otevřenému terénu. Běželo se mi velmi dobře, a to tak, že jsem si nakonec mohl dovolit sundat i ty boty. Bosý jsem pak běžel po hladké skále, udusané hlíně a nebo i jen travou po občasně se ztrácející pěšině, která zde měla úseky několika výrazných stoupání a klesání. V jednu chvíli jsem byl nad mořem i více jak sto metrů, abych se hned poté opět snesl klikatou cestou na úroveň písčitých pláží, které se nacházely v mělkých zátokách pod vysokými skalami divokého pobřeží. Běh byl pro mne rozkoší, zvláště v takové dobrodružné krajině. Nakonec jsem se po dvou dalších kilometrech u jedné z takových pláží zastavil, abych se otočil se na zpáteční cestu. Byl už čas se vrátit zpět do kempu. Beztak jsem doběhl dál, než jsem prve vůbec zamýšlel.

Při mém prvním výstupu z moře jsem osádku jachty mým úborem zaujal. Troufnu si tvrdit, že velmi pozitivně. Při mé zpáteční cestě si na mne počkali s fotoaparátem, nebo to tak aspoň vypadalo. Když jsem kolem nich běžel po té pláži podruhé, tak si pořídili několik snímků.

Byla tam i jedna pohledná dívka v mém tehdejším věku. Nesmírně se mi líbila. Když jsem běžel kolem nich poprvé, tak byla zcela nahá. Byla krásně opálená a měla nádherné tělo. Nezdálo se, že by se přede mnou za svou nahotu jakkoliv styděla. Při mém návratu na sobě měla nádherné jednodílné černo-červené sportovní plavky, které já opravdu slušely. Možná to byl i nějaký lehký neoprén. Na zádech měla potápěčské vybavení s kyslíkovou lahví. Za asistence staršího jinocha s totožnou výbavou na zádech se právě chystala do vody. Podívala na mne nádherným pohledem, který mne svou laskavostí a zvědavostí hřál jako druhé slunce. Na chvíli jsem se na pláži zastavil. Předstíral jsem, že po dlouhém běhu před vstupem do moře odpočívám. Předstírat jsem to ale ani moc nemusel, byl jsem opravdu unavený. Nakonec jsme do toho moře vešli ve trojici. Plavali jsme chvíli spolu a pak se pode mne potopili. Prakticky mne doprovodili až na druhou stranu zátoky. Já vím, je to ubohé a laciné, když se to takhle napíše, když jsem ale viděl, jak si mne z toho dna zvědavě prohlíží, tak mi to bylo více než jen příjemné. Vystoupil jsem z moře, vyšplhal jsem po skále k pěšině a pokračoval jsem zpět do kempu. A přitom jsem si tolik přál se na té pláži ještě aspoň chvíli zdržet! Možná jsem opravdu nemusel tak pospíchat...

Cestou jsem se opět oblékl do trička a před kempem jsem se převlékl z tang zpět do slipových plavek. Ke stanu se mi podařilo vrátit včas, tedy včas natolik, aby se mne rodiče ještě příliš neptali na to, kde že jsem to po celou tu dobu vlastně byl. Mysleli si, že jsem si hrál na jedné z pláží kousek za kempem, na které jsem zpravidla chodil sbírat mušle. Po bouřích se na té pláži vůbec daly najít zajímavé věci. Kdyby jen rodiče tušili, že jsem se místo hledání mušlí rozeběhl po nepříliš bezpečné pěšině dobré čtyř kilometry divokým pobřežím tam a zpět, tak by mne za to určitě nepochválili. Nepochybně to z mé strany nebylo rozumné, mohlo se stát cokoliv, byl to ale tak skvělý zážitek, že jsem neodolal a hned druhý den jsem si to zopakoval. A opět v mé bederce atletů, tentokrát již ale zcela bez trička. Vyběhl jsem tak, abych měl na mé dobrodružství víc času. Hned na prvních metrech pěšiny jsem potkal několik mladých lidí, kteří se vraceli z jedné z pláží zpět do kempu. Byli zcela nazí, což mne docela překvapilo. Tohle nebylo obvyklé. Na malých plážích pod touto pěšinou byli lidé celkem často bez plavek, na té pěšině jsem ale nahé lidi ještě nepotkal. Myslím si, že to naše letmé setkání bylo překvapivé pro obě strany. Oni nazí, já v tangách. Z jejich strany jsem cítil jistou hravou zvědavost a veselí, jako by ten jejich návrat bez plavek zpět do kempu byl snad výsledkem nějaké sázky. Má tanga však tu jejich nahotu spolehlivě přebila. Poznal jsem to, když jsme se míjeli. Usmáli se na mě a než jsem jim zmizel za houštinami, tak se po mně zvědavě otáčeli. Pak jsem už nepotkal nikoho. Ani u té druhé zátoky. Jachta byla pryč a na pláži nikdo nebyl.

A já si tolik přál zopakovat to nádherné setkání s dívkou z té jachty! Dlouhé roky jsem pak doslova ujížděl na představě, že jsem z té zátoky prve neutekl. Nebo, že jsme se spolu v té zátoce druhý den potkali znovu. Další dny jsem pak marně vyhlížel tu dívku v okolí kempu a na okolních plážích. Sledoval jsem moře. Hledal jsem jachtu, která prve kotvila v ústí toho zálivu. Pochopitelně bez úspěchu.

Když jsem při tomto mém druhém běhu podél pobřeží zjistil, že jachta z předchozího dne není ani na moři, ani v těch zátokách, tak jsem se rozhodl, že se tedy tou pobřežní pěšinou vydám ještě o kousek dál. Byl jsem zvědavý na pokračování cesty za bodem mého předchozího obratu a zároveň jsem doufal, že tam dál, třeba, tu jachtu s dívkou ještě objevím. Minul jsem místo, kde jsem se předešlého dne otočil zpět a běžel jsem ještě další kilometr. Cesta však náhle končila u paty majáku na skalnatém výběžku, který se zařezával do moře jako jazyk draka. Dál bylo pobřeží lemováno již jen velmi vysokými útesy. Od paty majáku byl skvělý výhled na velkou část moře, které mi bylo dosud skryto. Zázrak se však nekonal, ta jachta nebyla ani tam.

U majáku si mne tedy našlo jisté zklamání, to však rychle erodovalo půvabem toho nádherného místa, které rozhodně stálo za to prozkoumat. Nebylo to jen zvláštní kouzlo majáku a vysokých rozeklaných útesů, které mne přitahovalo. Bylo tam toho daleko víc. Za majákem byly u pobřeží kamenné sutiny dávno opuštěné vesnice, nebo snad farmy. Budovy byly zle poškozeny zemětřesením. Mezi tyto pobořené zdi dávno opuštěných budov jsem od majáku (který měl bohužel zamčené dveře) sestupoval jako Mauglí do zapomenutého města v džungli. Pod jednou z budov jsem po chvíli zvědavého procházení objevil rozsáhlý sklep, z kterého vedl jeden z východů přímo k moři k rozbitému kamennému molu v malém a přesto velmi dobře chráněném zálivu. Na konci zálivu byl vstup do mořem zaplavené jeskyně. Po chvíli váhání jsem znovu vstoupil do moře. Do té jeskyně jsem plaval s příjemně strašidelnou představou, že mne v ní napadne velká chobotnice, která mne při zápasu svlékne z mých tang, zatímco si mne stáhne pod hladinu, aby si pak na mém bezvládném nahém těle pochutnala. Ve fantazii jsem si představoval hrůzného netvora z jeskyně, který měl - možná - na svědomí i zmizení původních domorodců. Byla to právě ta příjemně vzrušující směs strachu a zvědavosti, která mi dovolila plavat jeskyní jen tak daleko, dokud jsem kolem sebe měl poslední zbytky modravé záře slunečního světla. Na konci jeskyně byl v hluboké tmě písčitý, či oblázkový břeh. Odhadoval jsem to tak podle zvuku lámání dlouhých pravidelných vln, který ke mně přicházel ze tmy. Dál do jeskyně jsem se neodvážil. Otočil jsem se a plaval jsem zpět ke světlému ústí jeskyně.

Z jeskyně jsem se vrátil zpět do opuštěné vesnice. Nad ní bylo několik teras, které byly dříve vinicemi. Na jedné z teras dosud rostlo víno, které právě zrálo. Žádné jiné víno mi nikdy nechutnalo tak dobře, jako právě tam! Když jsem si to nádherné místo tehdy prohlížel, tak jsem si všiml divokého psa, který mne zvědavě sledoval z bezpečné vzdálenosti. Připadal jsem si jako skutečný Mauglí, který svou džungli sdílí se svými zvířecími přáteli. Ten pes nebyl nepřátelský, držel si ale uctivý odstup. Doprovázel mne pak notnou část cesty zpět do kempu. Dokonce zvládl najít cestu po břehu kolem zátoky, kterou jsem musel opět přeplavat. Ztratil se mi až když jsem přeplaval přes druhou zátoku. Zážitek z tohoto mého druhého čistě obederkovaného běhu dodnes považuji za jeden z královských vrcholů mého dětství. Všechno se to tehdy sešlo v téměř dokonalé singularitě nádherného dobrodružství. Jen tam nebyla ta jachta.

Obederkovaný běh podél divokého italského pobřeží byl nádherně návykový. Podobných obederkovaných běhů tamní krajinou jsem pak měl po zbytek tehdejšího pobytu u moře ještě několik. Postupně jsem získával odvahu. Do mé bederky běžců jsem se postupně oblékal stále blíž kempu. Nakonec jsem si má tanga vzal na sebe jednoho večera přímo na hlavní pláž pod kempem. Běžel jsem tehdy v mém speciálním dresu běžců pískem mezi lidmi podél pláže ke vzdálenému přístavišti a zpět. Byl to pro mne velmi zajímavý zážitek. Lidé si mne všímali, ne však tak, abych měl z toho špatný pocit. Spíše tomu bylo naopak. Zároveň jsem ale rovněž zjistil, že většinu lidí na pláži nějaký kluk tangách vlastně vůbec nezajímal. Upřímně, byl jsem rád i za tohle.

Pak jsem se vrátil k našemu stanu. S hrůzou jsem zjistil, že tam jsou mí rodiče, které jsem tam nečekal. Abych se z mých tang převlékl, tak jsem si musel vzít v mém stanu slipové plavky, což znamenalo, že jsem musel jít kolem rodičů. Na sobě jsem měl opět obléknuté tričko, které jsem si před proběhnutím po pláži prve schoval na kraji kempu do křoví, abych si ho tam pak opět vyzvedl při návratu. Kempem jsem jen v tangách jít nechtěl, respektive chtěl, procházka kempem v pouhých tangách mi ale připadala přeci jenom hodně odvážná, tak proto to tričko. Pod okrajem trička však byla má tanga i tak částečně vidět. Chvíli jsem tedy u našich stanů otálel opodál. Pak mi ale to schovávání bylo samotnému hloupé a tak jsem se rozhodl, že se pokusím nenápadně dostat kolem rodičů k mému stanu a třeba že si toho, co mám na sobě, nevšimnou.

Všimli si. Zeptali se mne co to mám pod tím tričkem na sobě a já se jim přiznal, že to jsou tanga, které jsem si k tomu moři přivezl. Že jsem si je ušil podle běžce Paavo Nurmen. Požádali mne, abych si to tričko svlékl, že by mne v tom chtěli vidět. Vyhověl jsem jim. Ty pocity, které jsem při tom zažíval, se nedají popsat jednou větou a ani celým odstavcem. Zde se o to přesto nepřesně a neuměle pokusím: byly to dokonale protichůdné pocity vzrušení, studu, nejistoty, důvěry, opatrnosti, zranitelnosti a křehkosti. Byl to velmi zvláštní okamžik. Stanout před rodiči poprvé v tangách..., v indiánské bederce..., v bederce Na´vi..., ve fundoshi & rokushaku..., a podobně. Prohlédli si mne ze všech stran. Řekli mi, že to vypadá opravdu odvážně ale jinak že mi ta tanga opravdu sluší. Že mám na to hezkou postavu. Pochválili mne nakonec i za to, jak jsem si je vyrobil. Byla to pochvala, kterou jsem nečekal, respektive něco takového bych čekal jen v těch nejdivočejších fantaziích.

Pak mi řekli, ať si to svléknu. Ne však z důvodu, že to byla tanga, ale proto, protože to bylo mokré. Před návratem z pláže do kempu jsem si ještě zaplaval v moři a cestou zpět jsem se ještě osprchoval sladkou vodou, mokré to tedy opravdu bylo.

Svlékl jsem se z tang a bez otálení se hned oblékl do trenýrek a zpět do trička. Mezitím jsem za pocitů užaslého studu přihlížel tomu, jak si mí rodiče ta tanga berou do rukou a jak si je detailně prohlížejí. Na něco takového jsem nebyl připraven. Vlastně se mi to bylo příjemné - a přesto jsem se neuvěřitelně styděl. Znovu mne pochválili za čistě provedené stehy a vůbec za celkové provedení. Ani se mi nezdálo, že by byli překvapení, že jsem se v něčem takovém vrátil z té pláže. Poprvé v životě mne napadlo, že o mých tangách, možná, věděli. A oni o nich opravdu věděli, jak jsem se dozvěděl o několik let později. Tanga pak s úsměvem pověsili na šňůru nataženou mezi olivovými stromy mezi ručníky a přestali se o ně zajímat. Nemohlo být krásnějšího vyjádření souhlasu rodičů s tím, že mám něco takového v letním šatníku.

Zbývající tři dny našeho pobytu v kempu jsem před rodiči (a sourozenci) začal nosit mou bederku atletů ala Paavo Nurmen místo mých slipových plavek. Neprve jen s tričkem a pak, když jsem se osmělil ještě víc, tak i bez toho trička. Přes den jsme chodili beztak na pláže dál od kempu kde jsme měli přeci jenom víc soukromí. Byl tam větší klid, soukromí i pořádek. Na hlavní pláž jsem se v tangách rovněž ještě několikrát podíval. Zvláště večer a nebo v noci. Noční běh po pláži byl velmi zajímavý a zrovna tak i velmi příjemný. To místo pod hvězami doslova vonělo dobrodružstvím. Tátovi jsem nakonec ukázal pobřežní cestu až k majáku. Líbila se mu. Přesto jsem dostal výtku, že jsem se tak daleko sám pouštět neměl. Věděl jsem, má pravdu.

Poslední večer v Itálii jsme šli s rodinou na společnou večeři do městečka do naší oblíbené pizzerie. U jednoho ze stolů seděla ta dívka z jachty. Všimla si mne první, zamávala mi a nádherně se na mne usmála. Nezůstalo jen u toho. Neustále si mne hledala očima, ani nedojedla svou pizzu, zvedla se a šla k našemu stolu. Chvíli na mne mluvila francouzky a pak anglicky. Vůbec jsem ji nerozuměl. Pak se obrátila na mé rodiče, kteří mi začali s úsměvem ve tváři překládat z angličtiny. Řekla jim, že mne potkala před několika dny na pobřeží jako Mauglího a že to bylo prima. Pak se obrátila na mne s tím, že si všimla, že se mi líbila jejich jachta a tedy že kdybych si ji chtěl prohlédnout, že se na ní můžeme jít hned podívat spolu. Jachta byla zakotvena vlastně na dohled od té pizzerie v přístavu. Rodiče se jen usmáli, kývli hlavou a nechali nás jít. Bylo to opravdu blízko, z té pizzerie byly vrcholy stěžňů té jachty dokonce vidět. Šli jsme spolu k přístavu a ona mi něco se smíchem vysvětlovala. Pak pochopila, že ji skutečně nerozumím a odmlčela se. Oči jí ale zářili radostí, která byla nepochybně i v těch mých. Přišli jsme k jachtě a po úzké lávce jsme spolu vstoupili na její palubu. Tuhle jachtu jsem poslední dny tolik hledal, aby si mne na ní odvedla ta dívka? Byl to… krásný večer. Na jachtě jsme byli sami. Chvíli jsem si prohlížel jachtu, která se mi podle slov té dívky tak líbila. Byla to krásná loď, oba jsme ale věděli, že jsem si prve v zálivu tu jachtu zvlášť neprohlížel, pokud vůbec. Na té lodi jsme nyní byli jen my dva. Cosi mi začala vyprávět a zvědavě si mne prohlížela. Pak se usmála, opět se odmlčela a odkudsi vytáhla kus papíru. Tužkou nakreslila obrys lidské postavy. A pak této postavě přikreslila to, co jsem měl na sobě v době našeho prvního setkání. Ukázala mi kresbu a s ní mi zároveň ukázala zvednutý palec. Nebylo třeba slov, kterým bych rozuměl. Pochopil jsem, že jsem se jí líbil skutečně jako… Mauglí. A já jsem jí zase na ten papír do postavy přikreslil ty krásné plavky, které měla prve na sobe. Potěšilo jí to, tu čitelnou radost měla očích, ale i v tom krásném úsměvu. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale jak já jsem rád nosil tu mou bederku Paavo Nurmen, tak ona ráda nosila jednodílné plavky a nebo neoprén a nebo japonsky střižená tanga ve stylu tradičního rokushaku.

Byla to kouzelná chvíle, ve které se naše mysli našly v dokonalém porozumění. Jen ta slova to nezvládala. Nakonec ale slova ani nebyla třeba. K jachtě se už pomalu blížili naše rodiče v družném hovoru. Nesli si sebou pizzu v krabici kterou jsme pak na palubě té lodi společně snědli. Než přišli k jachtě, tak mi ještě dívka stačila napsat na papír e-mailovou adresu. Tehdy internet v České republice teprve začínal, e-maily nebyly tak docela obvyklé, vlastně jsem ani nevěděl, jak tu adresu použít, přesto jsem si tento papír pečlivě uschoval. Chystal jsem se, že jí napíšu na sebe telefonní číslo pevné linky. Když mne viděla psát telefonní číslo, tak jen s úsměvem zavrtěla hlavou, prstem poklepala na papír s vlastní emailovou adresou, pak mi ještě řekla pár slov, kterým jsem opět nerozuměl a šla k můstku uvítat naše rodiče.

Po dobré hodině jsme se vrátili zpět na pevnou zem, rozloučili jsme se a tím naše setkání skončilo. Do kempu jsem se vrátil jako ve snech. Tehdy jsem se rozhodl, že se do toho přístavu v noci vrátím. Byla to bláznivý nápad, který jsem nakonec nerealizoval jen proto, protože jsem ve spacáku ve stanu únavou usnul a probudil se až ráno. Pak jsme se už začali balit a na návštěvu nedalekého městečka s přístavem už nebyl čas. Kdybych neusnul, a já dodnes nechápu, jak se mi podařilo usnout v takovém rozpoložení, tak to mohlo být opravdu zajímavé. Škoda. A nebo naštěstí. Ta zamýšlená cesta do půlnočního přístavu mohla dopadnout všelijak. Zvlášť, když jsem tam chtěl jít jen v té mé jednoduché bederce. Nahý kluk, který putuje podél půlnočního pobřeží Itálie v pouhé tanga bederce, to nemuselo vůbec dopadnout dobře. A co bych pak taky v tom přístavu dělal, vlámal se někomu na loď? Umím si představit krásný příběh takové noci..., ale stejně tak snadno si umím představit i naprostý průšvih.

Po návratu z Itálie jsem měl před sebou ještě dobré tři týdny na chatě. V lesích a na loukách za chatou jsem pak naběhal hodně kilometrů v dresu Paavo Nurmen. Kupodivu zde nemám žádný zajímavý příběh, tedy kromě toho běhu. Nedošlo k žádnému zajetí naháče v tangách nepřátelskou partou někde v lese, nechodil jsem v tom po vesnici do konzumu, ani na poštu, nic takového. Byla to i nadále má příjemná soukromá aktivita, o které věděla jen má rodina.

Než jsem v září opět nastoupil do školy, tak jsem si zjistil, co to je e-mail a jak se používá. Doma jsme počítač ještě neměli, u táty v práci jsem měl ale možnost se k počítači připojeného na internet dostat a tak se stalo, že jsem napsal můj první e-mail, na který jsem dostal do dvou dnů od té dívky z jachty odpověď. Tím začalo krásné přátelství na dálku, které trvá dodnes. Toto mne, mimochodem, motivovalo ke studiu angličtiny. Obsah těchto našich e-mailů byl… hezký. Nebylo to jen o bederkách Paavo Nurmen, tomuto tématu jsme se ale rovněž nevyhýbali. Zejména, jak se upevňovala vzájemná důvěra a jak se zlepšovala i znalost společného komunikačního jazyka, tedy jak jsem se učil to, co druhá strana už perfektně ovládala. Mělo hezký vývoj. Později jsme si vyměňovali i fotografie. Nejprve však jen běžnou poštou. Převést papirovou fotografii do počítače nebylo tehdy příliš dostupným procesem. Takto jsem dostal poštou těch několik fotografii, kdy mne při našem prvním setkání vyfotili v tangách na té pláži. Možná je naskenuji a pošlu Vám je na stránky. (Už je mám, jsou skvělé, čekám jen na zelenou k publikaci, pozn. Archer)

Pokud budu psát i pokračování příběhu, pak to bude zejména o tom, jak jsem v mladém věku dospělosti začal běhat s mladým indiánským klukem v prérijní bederce. Uvidím, třeba to napíšu i bez přemlouvání. Něco už mám sepsané, už rok se na tento text ale práší. Je tedy možné,že to pokračování příběhu nakonec nenapíšu já, ale spíše ten mladý bederkář, dnes již dospělý člověk, který tyto vaše stránky velmi dobře zná.

Talvi