Mé bederkaření je jakýmsi zvláštním způsobem velmi silně spojeno se stavbami nových silnic, v menší míře s jejich rekonstrukcemi.

Úsvit tohoto bezesporu nezvykle nastaveného hobby nastal již v šesti letech, v létě před nástupem do první třídy. Hned pod mým panelákem se tehdy stavěla zbrusu nová dvouproudá silnice skrz výběžek pole a kus lesa. Byla to velká stavba.

Dnes si už neumím představit, že by se šestiletý kluk mohl pohybovat po aktivní stavbě silničního tělesa, tehdy před mnoha lety (sedmdesátá léta) to, aspoň tedy v mém případě, kupodivu šlo. Tyto mé návštěvy silniční stavby vlastně byly prvními svobodnými chvílemi v mém životě, kdy jsem poprvé unikl z plné gravitace dohledu rodičů a vůbec dospělých, ať už zdánlivě a nebo skutečně. Někdy mne doprovodil můj starší bratr, jindy jsem se na stavbu chodil dívat jen sám.

Z blízka jsem si tehdy na stavbě prohlížel odstavené stroje, prolézal jsem vnitřkem rozestavěné kanalizace, lezl jsem do vybagrovaných jam, které byly někdy po dešti zatopené, šplhal jsem po ohromných hromadách nasypaného písku, běhal jsem po čistých kamenech čerstvě sestaveného obrubníku, jezdil jsem na koloběžce po černo-černém povrchu nové silnice a podobně. Bylo to mé dětské hřiště, které bylo tehdy rovno velikosti celého vesmíru. Bylo to místo plné dobrodružství a vůní. Pamatuji si to krásné modré nebe nad stavbou, vůni strojů a asfaltu, červené vlčí máky a vůbec všechny ty charakteristické rostliny, které jako první osidlují odhalený terén. A pamatuji si i poslední den stavby, kdy se měla tato nová silnice konečně otevřít pro běžný provoz. Na ty zbrusu nové plechové dopravní značky a na kreslení bílého vodorovného značení. Ještě naposledy jsem se mohl pohybovat po té silnici zcela svobodně, beze strachu z aut. Loučil jsem se tehdy s tímto mým dětským hřištěm plným zázraků. Věděl jsem, že se již zítra stane zapovězeným územím. Co by taky dělal šestiletý kluk na dvouproudé silnici za provozu…

Asi nepřekvapí, že se mi stavby silnic dodnes líbí. Cosi mne na takových stavbách přitahuje. Je to magie velkolepého zrození. Obdivuji ty, kteří jsou schopni navrhnout a pak i vytvořit něco takového. Rád se dodnes vydávám na exkurze na takové místa. Jako například nedávno o víkendu. Jel jsem přes polovinu republiky jen proto, abych se prošel po stavbě nového silničního okruhu kolem Havlíčkova Brodu. Už po několikáté. Je to nádherný kus inženýrství. Při tom jsem si vzpomněl na mé krásné hry s jedním z mých kamarádů, se kterým jsem podobný kus rozestavěné silnice sledoval jako indiánský kluk.

Tehdy nám bylo jedenáct, možná dvanáct let. Bylo to o letních prázdninách, které jsem právě tradičně trávil u mého dědy na venkově. V sousedství jsem si našel kamaráda, který tam rovněž jezdil z města na prázdniny. S tímto kamarádem jsme společně podnikali různá dobrodružství. Často jsme se spolu vydávali na nedalekou stavbu silnice, kterou jsme spolu sledovali jako dva indiánští zvědi. Když se na stavbě právě nepracovalo, tak jsme se vydávali i přímo na ní. Prolézali jsme spolu výkopy, hráli si na hromadách písku, objevovali jsme odvodňovací štolu a tunel, kterým tekl pod silnicí potok, hráli jsme si v rourách silniční kanalizace a kolem odstavených strojů. Později jsme si hráli na čerstvém asfaltu, po kterém jsme jezdili na kolech a nebo na kolečkových bruslích. Čerstvě uválcovaný černočerný asfalt, který ještě sálal horkem… to jsme si prostě nemohli nechat ujít!

Na tuto stavbu jsme se nejprve vydávali jen ze zvědavosti. Pak můj kamarád tyto naše výpravy začal vylepšovat příběhy jihoamerických indiánských lovců, kteří z deštného pralesa sledují stavbu silnice. Inspiraci k takové hře našel v jednom časopise, ve kterém byl článek o jihoamerických indiánech, kteří bojovali proti podobným stavbám silnic skrz jejich prales. Jejich nepřátelství jsme rozuměli, vůči „naší“ silnici jsme něco takového ale necítili. Byli jsme spíše jen indiánskými zvědy, kteří s úžasem sledují činnost mocných bohů disponujících takovou silou měnící samotný ráz krajiny.

Tehdy byly opravdu velmi horké dny. Ke stavbě jsme tehdy chodívali jen v tričkách a v plavkách. Plavky jsme měli na sobě proto, protože jsme si spolu chodili hrát i k potoku, ve kterém jsme si stavěli vlastní stavby, jako umělé ostrovy z kamenů, mosty a kamenné hráze. Když se nám podařilo spoutat jeho vody přehradou, tak jsme si začali vyrábět různé vory, na kterých jsme se vydávali hlubokou vodou mezi kopřivovými břehy tak daleko, jak to jen šlo. Motivace ke stavbám opravdu velkých přehrad tedy byla v tomto směru opravdu velká. Bavily nás ale i pěší výpravy potokem k jeho vzdáleným pramenům. Dostávali jsme se tak až do míst, která byla dostupná právě jen tím potokem. Byl to skvělý labyrint kopřiv, houštin a písečných pásů, ve kterých jsme se s rozkoší ztráceli na celé hodiny. Naše výpravy k silniční stavbě se tak tedy nezřídka plynule měnily v dobrodružství ve vzdálených končinách divokého kraje, ale i naopak. A kromě toho, ten potok přímo protékal stavbou, obojí tedy přirozeně a příjemně splývalo v jedno.

Při návštěvě stavby silnice se můj kamarád jednoho takového horkého dne svlékl ze svého trička, což nebylo nic neobvyklého. Záhy se ale svlékl i ze svých plavek. Nahý jsem venku nikdy nebyl, vždy jsem měl na sobě aspoň ty plavky. Počínání mého kamaráda jsem tedy přihlížel s úžasem. Bylo to opravdu hodně odvážné. Nemohu zde ale napsat, že by se mi to nelíbilo. V mém tehdejším věku mne začínaly přitahovat dívky, tohle bylo ale zrovna tak krásné, ne-li krásnější. Bisexualita je u chlapců v takovém věku přirozená. Sám s tím mám takovou zkušenost a nemám problém se zde k tomu přiznat.

Nahého jsem ho pak doprovodil kopřivovým polem ke stavbě silnice. Šel přede mnou. S rozkoší jsem si prohlížel jeho pohledné štíhlé tělo. Trochu jsem se za mé myšlenky styděl, na druhou stranu jsem ale věděl, že by mu určitě nevadilo, kdybych mu řekl, že se mi jeho nahé štíhlé tělo opravdu líbí. Ani na chvíli jsem nepochyboval o tom, že to ví. A rovněž jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že si tuto mou pozornost s rozkoší užívá. Obdivoval jsem i jeho odvahu, se kterou se vydal právě takovou cestou. Ani pro mne, kdy jsem měl na sobě přiléhavé plavky a tričko, nebylo tak docela snadné následovat mého kamaráda těmi kopřivami. A to byl zcela nahý a bosý. Na druhou stranu taková cesta celkem solidně zajišťovala, že tam nikoho dalšího už nepotkáme, což byl velmi příjemný benefit. O nějaká náhodná setkání jsme v té chvíli opravdu nestáli.

Následovala hra, při které jsme se opět stali indiány z amazonského pralesa. Ze zatopených jam se tehdy na stavbě čerpala voda, což naší pozornost udrželo na dost dlouhou dobu. Dokonce jsme si v jedné z těchto jam společně i zaplavali. Do té kalné vody jsme původně vstoupit nechtěli a už vůbec ne celým tělem, pro nás to ale byla jediná možnost, jak se skrýt před hlídači, kteří právě procházeli kolem. Něco takového se pak opakovalo ještě nekolikrát. Schovávali jsme se v zatopených jámách, v hromadách písku, v lžících bagrů, za různými vzpěrami, za a nebo pod stroji a nebo i v těch kopřivách a v houští, ke kterému nikdy nebylo dál, než na dvacet metrů. V ruce jsme při tom třímali dlouhé oštěpy vyrobených z tenkých latěk, ve vlasech jsme měli vpletenou trávu a na kůži jsme měli indiánské znaky z jílu. Ze stavby jsme se pak plynule přesunuli potokem do nedalekého údolí, ve kterém jsme si zrovna tak zvědavě prohlíželi následky nedávných přívalových dešťů letních bouřek. Velká voda nám poničila naše vodní díla, což jsme, jak asi překvapí, přivítali s radostí, protože jsme mohli opět stavět. Znovu a lépe. S úžasem jsme si tehdy prohlíželi následky té mohutné síly vody, která si vzala nejen naše stavby, ale i kusy břehů. Dokonce změnila i dno samotného potoka, jak jsme si ho pamatovali. Tam, kde původně bylo po pás vody, tak byla nově mělčina sotva po kotníky – a nebo naopak. A tehdy jsem se konečně také svlékl z toho, co jsem měl ještě na sobě. A byl to neuvěřitelně příjemný pocit. Druhý den jsem se svlékáním z plavek už tolik neotálel. Na tu stavbu silnice jsme dorazili jako dva nazí indiánští kluci. Oba se srdcem v hrdle a zároveň s radostným očekáváním příjemně nebezpečného dobrodružství, které nás pak rozhodně nezklamalo. Tentokrát nás dělníci poprvé vyhmátli, aby nás pak nahé povozili na silničním válci. Přájezdem vedoucího stavby nás však zase rychle uklidili zpět do naší amazonské džungle s tím, že tam máme zůstat schovaní, aby nás neviděl.

Naše nahé výpravy na stavbu silnice a do přilehlého povodí potoka jsme si pak takto ty další dny ještě několikrát zopakovali. Užívali jsme si toho nádherného půvabu být jen tak, bez plavek a triček. Vychutnávali jsme si s rozkoší i tu příjemně trvající realitu nebezpečí, že by nás tam takto mohl někdo znovu nachytat jako dva nahé indiány z Amazonie. Jednou se tak už stalo, příště tedy musíme být víc opatrní! Co kdyby nás místo svezení tím válcem tentokrát pod ten válec hodili jako nepřátelské divochy? Vlastně jsme tušili, že o nás na té stavbě moc dobře ví. Proč si ale kazit jeden z dobrodružných motivů našich her, kdy jsme se tam jako dva indiáni s rozkoší skrývali ve stínech...?

Bederní roušky si nás našly záhy nato. Inspirovali jsme se právě těmi fotografiemi amazonských indiánů z článku v časopisu. Na sobě tito mladí indiánští lovci měli jen pouhá indiánská tanga. Byl to vlastně jen řemínek kolem pasu a mezi nohama provlečený pruh látky. Vpředu tato látka tvořila přiléhavě protáhlou kapsu na pohlaví, vzadu pak už byla jen provazcem protaženým skrz zadek. První se do toho oblékl můj kamarád. Přinesl si to sebou v ruce do kopřiv, ve kterých jsme se u té silnice zpravidla svlékali donaha. Nejprve jsem si myslel, že to je jen nějaký šátek, nebo kapesník. Pak jsem si všiml řemínku a to jsem už začal mít tušení, které se mi hned poté i potvrdilo. Můj kamarád se po svléknutí z plavek a trička oblékl do poctivé bederky ze šatníku mladého lovce z amazonského pralesa. Ušil si jí přesně podle fotografií z toho časopisu.

Slušelo mu to. V té lehké bederce vypadal naprosto úžasně. Nahý se mi líbil, ovšem nyní v té bederce se mi líbil ještě mnohem víc. Můj zájem, který jsem se tentokrát ani nesnažil zakrýt, ho viditelně potěšil. Svou indiánskou roli si opravdu užíval. Chvíli jsme si hráli na té stavbě a pak jsme se odebrali do soukromí našeho údolí, ve kterém jsme strávili několik dalších hodin skvělých her na stopování vetřelce. Nikdo kromě nás v našem údolí nebyl a my to věděli, nám to ale nevadilo. Prostě jsme stopovali nepřítele. Nakonec kamarád přijal svou novou roli zajatce, kterého jsme spolu ulovili. Na břehu potoka jsem ho na jednom z písečných pásů přivázal za nohy a ruce ke kolíkům zatlačených do písku. Předstíral, že je zraněný a v bezvědomí. Bederku jsem mu prozatím nechal, mé zvědavosti rozhodně nepřekážela. Protože byl zajatec (a dokonce v bezvědomí) a protože jsem byl divokým indiánem, tak jsem si mohl dovolit opravdu hodně. S obrovskou zvědavostí a zrušením jsem si nakonec dovolil vzít do prstů řemínek jeho bederky. Po něm jsem po chvíli osmělování sklouzl prsty až na její samotný obsah. Pamatuji si, jak se zachvěl vzrušením, když jsem se ho takto dotkl poprvé. Hřáli jsme se v dokonalé vzájemné důvěře, přátelství, porozumění - a zvědavosti. Naprostá důvěra v toho druhého byla vyloženě inicializační. Zde vyprávění o té následující čtvrt hodině přeskočím, omlouvám se. :)

Na konci té naší hry jsem se mu přiznal, že bych si tu jeho bederku rád vyzkoušel. Vlastně jsem si řekl o to, aby mi pomohl s její výrobou. S radostí souhlasil. Tu svou mi už půjčit nemohl. Řekněme, že se mu pod mým nožem rozpadla na několik kusů. Byla to jediná oběť naší hry na stahování zajatce z kůže. Tělo zajatce zůstalo, pochopitelně, nezraněno. Každý z nás si objevil v tomto smyslu to své. Já si ho i při našich pozdějších hrách na zajatce nejraději svlékal z bederky právě za pomoci nože, ideálně, když ležel přivázaný na zádech za ruce a nohy. On si mne mezi tyto kolíky přivazoval rovněž s rozkoší. Tváří dolů. Z bederky si mne pak svlékal oštěpem. Spotřeba našich bederek tak byla enormní. Naštěstí to vzhledem k jednoduchosti a úspornosti tohoto oděvu nebyl až tak velký problém. Každá naše nově ušitá bederka byla vyrobena kvalitněji, než předchozí, což byl velmi příjemný benefit těchto našich her.

Mou první bederku jsem si tak na sebe oblékl až později večer ve stodole dědy mého kamaráda. Nemuseli jsme spolu nic vyrábět. Bederek měl pro sebe (a vlastně i pro mě) vyrobených hned několik. Tu jednu mi v té stodole prostě dal. Oblékal jsem se do toho s velkým očekáváním, které mne rozhodně nezklamalo. Byl to nesmírně příjemný oděv.

Bederky jsem začal nosit nejen na tu stavbu a do okolní krajiny. Postupně si našly cestu i do mého běžného šatníku. Děda mne a mého kamaráda záhy přistihl na zahradě, jak jsme v tomto oděvu-neoděvu sekali dřevo na špalku. Mysleli jsem si tehdy, že se vrátí mnohem později. Naše chyba. Tedy naše krásná chyba. Dědovi to vůbec nevadilo, jen se usmál a nechal nás být. Zjistil jsem, že to na zahradě takto před dědou můžu klidně nosit a já této hezké možnosti s radostí začal hned využívat. Pak si toho všimli chlapci a děvčata z okolních zahrad a stavení. Nikdo se v tom ke mně (k nám) sice nepřidal, párkrát jsme se ale my dva v bederkách vydali za jejich doprovodu do okolních lesů a pak to bylo… opravdu prima.

Později jsem mou bederku objevil i jako skvělé pyžamo.

A ještě později (následující letní prázdniny) jsem si ji vzal na letní tábor, kde jsem ji nosil tajně pod trenýrkami, abych se dopracoval až k tomu, že jsem ji poslední dny tábora nosil stejně, jako prve na té stavbě silnice, tedy bez trička, trenýrek a bez bot. Právě z tohoto tábora mám asi nejsilnější a nejkrásnější zážitky spojených s nošením mé bederky v dětství a dospívání.

A hned další rok tomu bylo přesně naopak. Jednalo se o jiný tábor a tam se to dost nepovedlo. Vše vypadalo skvěle a tak jsem si několik dní po začátku tábora vzal na sebe bederku na ranní společnou rozcvičku. Hned po rozcvičce mi bylo praktikatnem doporučeno, abych se na ni příště dostavil ustrojen jinak a lépe. Pochopil jsem, že má bederka je na tomto táboře až příliš odvážná. Kdyby jen tento praktikant věděl, že jsem tím mým krátkým vystoupením ze stínů stačil nakazit bederkařinou další tři kluky! Nosili je pak tak, jako já, tedy tajně pod trenýrkami. Bylo to naše společné tajemství, které jsme si docela užívali. Tábor nakonec nebyl špatný, vlastně byl vynikající. Palec dolů byl nakonec jen za to, že mne svlékl z mé bederky. Druhou šanci mi už nedal. A přitom jsme se na táboře koupali společně i zcela nazí. Obederkovaná nahota byla pro toho praktikanta přes čáru, zatímco nahota u vody byla OK...

V dospělém věku používám tyto mé bederky hlavně v létě, když jdu někam do lesa, nebojím se do toho obléknout při práci v zahradě a nebo při brigádě někde na poli. Poslední uvedené zpravidla jemním aspoň tím tričkem. A jsou to i skvělé plavky. Rovněž i já mám u sebe zpravidla mou bederku, pokud jedu někam k moři, nebo nějam ke kamarádům na chatu. Jsou situace, kdy se do bederky dá oblékout i mezi (bederkám nezasvěcenými) kamarády, ovšem jsou i situace, kdy to raději ani nezkouším.

Několik posledních let jsem podporou jednoho indiánského oddílu (kamarádi tento tábor vedou a já jsem, řekněme, záskok, když se něco nedaří), kde se běžně bederky používají. Pravda, spíše se tam preferují bederky provlíkačky s flapy, můj příspěvek do indiánského šatníku se tam ale rovněž neztratí. Vlastně už zdaleka nenosím jen ta indiánská tanga. V šatníku mám i bederky prérijních indiánů a bederky Na´vi. Před několika lety jsme měli tábor, ve kterém prérijní indiány navštívili modří indiáni z Pandory. Pandorské bederky kluky zaujaly. A mne rovněž. Příští rok si Avatar v mixu s pozemskými indiány pro velký úspěch zopakujeme.

Protékám rovněž rád krajinou, když mám na sobě jen pouhou bederku (tanga, nebo prérijní typ, posledních pár let ale i v bederce Na´vi). Stavby silnic už ale takto nenavštěvuji. Na něco takového bych už... asi... neměl tu odvahu... Současné úseky rozestavěných dálnic jsou mimořádně zajímavé, je tam ale všude vidět zdaleka, tedy nic pro bederkáře, který se nechce dostat do klepet policie ČR a eventuelně i následně na pobyt do cvok-hausu.

Michal alias Ember