Navijština, má bederka a mé nahé tělo dodnes tvoří zlatý trojúhelník, ve kterém se cítím velmi dobře. V této kombinaci jsem se našel. Víc vlastně ani k cestám na Pandoru nepotřebuji. Ať už je to doma, někde v lese, na louce, u moře, u kamarádů na zahradě při grilování a podobně.

Kmen modrých mimozemských indiánů měl na mne velmi silný ekologický vliv. Na pozemskou přírodu se dívám očima Na´vi. Stromy vnímám jako živé bytosti s vlastním vědomím. V třešňovém sadu by mne, například, ani nenapadlo ulomit větev jen proto, abych se dostal k třešním, na které bych jiným způsobem nedosáhl. Už po prvním shlédnutí filmu jsem začal ve volných chvílích chodit do lesů, abych stromům pomáhal. Tedy podle mých tehdejších chlapeckých představ. Mezi stromy jsem sbíral odpadky, pomáhal jsem jim od parazitických rostlin, kmeny stromů jsem osvobozoval od vrostlých drátů, někdy jsem z jejich větvích vystříhával popínavá trní a mačetou jsem mezi stromy likvidoval celá pole dusivých náletových křovisek. Hrál jsem si s odvodňováním nepřirozeně vytvořených mokřin a nebo jsem naopak stavěl vodní cesty tak, abych přivedl vláhu do míst, kde podle mého názoru chyběla. Podle příběhu „Muž, který sázel stromy“ od Jeana Giona jsem v pozdějších letech mého dětství a dospívání začal po kraji roznášet semena různých stromů. Zejména dubů. Dodnes je to mou oblíbenou kratochvílí; tedy jak úklid lesa, tak roznášení žaludů po kraji.

Před mé kamarády ze školy a ze sousedství jsem poprvé předstoupil v bederce Na´vi za prvních horkých dnů pozdního jara, kdy mi bylo pomalu ke třinácti letům. Byli to mí velmi dobří přátelé a přesto mi trvalo bezmála půl roku, než jsem se k něčemu takovému odhodlal. Stalo se to v lese při hře na indiány a zároveň na Avatar. Nápad na takovou hru přinesl jeden z kamarádů. A my ostatní jsme byli pro.

Role lovců Na´vi jsme se tehdy v lese zhostili tak, že jsme se svlékli nejprve jen do trenýrek a plavek, abychom se pak svlékli úplně do naha. Samotné nás tehdy tato naše odvaha překvapila, ale stalo se. Ve čtyřech jsme se pak takto vydali lesem podél břehu potoka až ke vzdálené vodní nádrži, ve které jsme si chtěli toho roku poprvé zaplavat. V hřejivém slunci jsme postupovali lesními pěšinami jako nazí divoši a příjemně jsme se strašili tím, že nás tam chytnou nějací starší chlapci, nebo dokonce i dívky. A nebo, což byla ta nejvíc zneklidňující varianta, že někdo najde ty naše ukryté šaty, které nám ukradne. Z lesa bychom se museli nějak dostat domů, což by znamenalo zajímavé... dobrodružství.

Cestou k nádrži jsme se zastavili u jednoho ze slepých ramenů potoka. Vzájemně jsme si tam začali malovat nahá těla jílem. Tyto naše divošsky laděné umělecké kreace se po vyčerpání čisté plochy kůže zvrhly v boj dvou pozemských indiánů proti dvěma lovcům Na´vi. Tento souboj Na´vi prohráli. Byl jsem to já a jeden můj kamarád, kterému pozemští indiáni svázali ruce za zády lýkem z větví křoví, aby nás pak jako své zajatce vedli lesem k našemu společnému cíli a zároveň osudu. Chtěli si prohlédnout naší na´vijskou anatomii při pitvě. Nejvíc je zajímala naše dvě srdce. Cestou nás dokonce u nějaké černé skládky odpadu stylově vylepšili o bederky, které byly v předu jen kusem volně splývající látky z motouzu obtočeným kolem našich pasů. Tyto naše bederky vypadaly velmi chatrně a nebyly vůbec dobré a přesto jsem z nich měl obrovskou radost. Oba pozemští indiáni se pak cestou lesem záhy změnili v kanibaly, kteří s rostoucím zaujetím diskutovali o tom, jak si nás na břehu jezera nabodnou skrz slabiny na dlouhé rožně a jak si nás pak budou opékat nad ohněm. Přiznám se, že nás tyhle řeči docela příjemně vzrušovaly. Přirozená reakce našich těl pak kanibalům dávala příslib velmi zajímavé večeře.

K jezeru jsme dorazili v dokonalé uniformě bahenních démonů. Cestou jsme úspěšně poztráceli naše bederky, které nám na tělech vydržely sotva pár set metrů. Z jílu nám svítily jen naše oči, když jsme kousek od jezera narazili v lese na několik lesníků, kteří tam za pomoci koňů stahovali z těžko přístupných kopců kmeny stromů z polomu. Myslím si, že nikdy nezapomenou na ty nahé bahenní démony z bažin, kteří se tam před nimi na chvíli vynořily z jarních lístků houštin. Dokonce i ty jejich koně se na nás dívali v nefalšovaném úžasu.

V jezeře jsme si zaplavali. Tím jsme se zbavili jílu. Chladná voda z nás spolehlivě dostala veškeré naše kanibalské choutky. Chvíli jsme si ještě hráli na hrdiny průchodem skrz nedaleké pole kopřiv, lezli jsme po stromech a ještě jednou jsme se pak nechali objevit těmi lesníky, kteří nám dovolili přinést koním několik hrstí jarní trávy z nedaleké louky. Pak jsme se vrátili pro naše oděvy a plní zážitků jsme šli domů. Protože jsem prohrál sázku s kamarády o to, že tím kopřivovým polem dokážu projít bez viditelné bolesti, což se mi nakonec opravdu nedařilo, tak jsem z toho lesa nakonec musel jít domů za doprovodu mých oblečených kamarádů zcela nahý. Pro mne to nebylo nic nového. Byl jsem zvyklý vracet se z lesů jen v mé bederce, což bylo prakticky to samé. Tentokrát u toho ale byli mí kamarádi. Byl to opravdu velmi zvláštní pocit jít domů z lesů nahý za doprovodu oblečených kamarádů, nepříjemné mi to ale nebylo.

Následující den jsme se spolu měli opět sejít v lese. Tehdy jsem se do toho lesa konečně dostavil vybavený mým oděvem Na´vi. Těšil jsem se na to, až před kamarády předstoupím jako lovec Na´vi a zároveň jsem se toho obával. A to dokonce i po tom všem, co jsme spolu zažili předchozího dne. Dopadlo to ale dobře. Můj kostým se kamarádům líbil. Překvapilo mne, jak tento můj odvážný oděv přijali. Byli hodně zvědaví. Jejich pohledy mne hřály jako druhé slunce. Do pěti minut mne ale v té mé bederce brali tak samozřejmě, jako bych tam za nimi takto do toho lesa chodil celá léta. Byl jsem rád, že to bylo tak snadné, na druhou stranu jsem čekal, že je to zaujme víc. Představoval jsem si dokonce i to, že se mí kamarádi budou chtít v tom lese obléknout do vlastních bederek Na´vi. I na tuto variantu jsem byl připraven. V lese jsem měl nedaleko schovány tři bederky, co kdyby. Nikdo z mých kamarádů však o něco takového neprojevil zájem a já měl dost rozumu na to, abych je do toho nenutil. Mé původní obavy se nenaplnily, má přání však rovněž ne, a nebo jen trochu. Nebyl jsem vyloženě zklamán, ale... mohlo to být i lepší.

Divoké hry z předchozího dne si nás tentokrát nenašly. Cítili jsme, že něco takového by mělo zůstat velkou vzácností, kterou si můžeme zopakovat jen jednou za čas. Avatar nám beztak vydržel jen chvíli. Spíše jsme se začali věnovat stavění chýší ve skalách, stopování návštěvníků lesa, sledovali jsme mladé dívky a chlapce, kteří do toho lesa chodili za soukromím (dnes se za to trochu stydím, viděli jsme ale nádherné věci), sledovali jsme práci lesníků při stahování kmenů z lesa, vyráběli jsme si z kmenů totemy, kolem kterých jsme pak obřadně tancovali, do lesa jsme nosili amatérsky vyrobené luky, kterými jsme pak stříleli do nalezených desek z polystyrenu na jedné z divokých skládek odpadu, stopovali jsme a nebo jsme se nechali stopovat temnými lesními démony, kterým jsme vzdorovali indiánsko - na´vijským šamanizmem a podobně. Z původních chýší jsme se dopracovali až ke stavbě srubu, který jsme začali stavět s motivem her na preppers. Našly si nás hry na zombie-apokalypsu v kombinaci příprav na příchod nepřátelských mimozemských vetřelců. Hodně nás bavily hry na Predátora, kterým jsme se nechali lovit. Někdy to byli třeba i tři predátoři, kteří společně ulovili jednu dvounohou obě’t, z které pak stylově vytrhávali lebku i s páteří. Často jsem byl touto lovenou obětí já sám. Trofej z Pandory byla Predátory velmi ceněna. Hodně času jsme v tom lese strávili zejména hrou na motivy knížky „Den Trifidů“; na kraji lesa bylo za nádražím několik opuštěných areálů továren, dílen, skladů a obrovských hromad dočasně uskladněného písku, uprostřed kterých jsme našli dokonalé kulisy post-apokalyptického světa. Byly to skvělé hry. Co se však týče nošení bederek, tak jsem v tom zůstal jen já sám. Toho jara se ke mně z té mé party už nikdo další nepřidal.

Bederku jsem při změnách tématu našich her nosit nepřestal. Kamarádi mi to tolerovali. Brali mě za toho kluka, který je tam s nimi v tom lese obléknutý jen do tang s volnou splývající látkou mezi nohami. Naopak se upřímně divili, když jsem za nimi do toho lesa jednoho dne přišel jen v běžných kalhotech a v tričku. Nespokojenost kamarádů bylo taková, že jsem se domů pro můj pandorský lesní úbor prostě musel vrátit.

Postupně jsem si tak s pouhou bederkou u pasu vyzkoušel roli indiána, piráta, mimozemšťana, lupiče, samuraje, zvěda, atleta (pořádali jsme atletický výcvik a pak i závody), lučištníka, lesního krále elfů, Gluma, kartografa (kdy jsem si kreslili velmi podrobné mapy našich lesů za pomoci vyřazeného theodolitu a vodováhy, byla v tom i zajímavá matematika), kanibala, jako i jeho / jejich oběd, čelil jsem mimozemským lovcům ala Predátor, byl jsem trosečníkem z jiné planety a podobně. Má bederka tedy ve většině našich her ani nebyla tématicky správným oděvem, kamarádům to ale zjevně vůbec nevadilo. Mé bederkaření se stalo naším společným tajemstvím a snad dokonce i jakousi společnou insignií naší party. Brali mne jako návštěvu z Pandory, ať už jsme společně v tom lese prováděli cokoliv.

Ani mým rodičům a sourozencům toto mé okouzlení Avatarem pochopitelně neuniklo. Nejprve to byly pandorské Vánoce následované velkou tolerancí pro syna, který doma (a později i venku) začal běhat jen v pouhé bederní roušce ve stylu Na´vi. Trpělivost rodiny jsem zkoušel opravdu všelijak, například jsem je učil navijštinu. Slovíčka a dokonce i celé věty jsem jim psal na lednici a pak jsem je z nich zkoušel. Jednou mne museli celého umýt benzínem, když jsem začal experimentovat s nevhodnou modrou barvou. Zvolil jsem tehdy zajímavou a bohužel i velmi odolnou barvu, která si pak mých zoufalých snah o smytí vodou a mýdlem jaksi nehodlala všimnout. Koncem zimy jsem na několik dní zůstal s horečkou v posteli, protože jsem prve na zahradě tančil ve sněhu kolem ohně při rituálu přivolávání jara. Pochopitelně, že jsem měl na sobě při tomto tanci jen můj lehký pandorský oděv. Po příchodu prvních teplých jarních dní jsem se začal vracet z lesů se šrámy na těle, celý špinavý, s listím a travou ve vlasech. V lepším případě jsem se z toho lesa vrátil aspoň s tou bederkou na těle, v tom horším pak zcela nahý, kdy jsem o bederku přišel při hře, při které jsem byl obětován a následně i kulinářsky užit kanibalským kmenem z Amazonie. Domů jsem se tehdy vrátil nahý, pomalovaný směsí rozdrcené barvené křídy, jílu a popela. Vypadal jsem nepochybně zajímavě. Má bederka mne tehdy při návratu domů dokonce o pár minut předběhla. Rodiče ji našli zavěšenou na plotě dřív, než jsem se při návratu z lesa stačil vplížit zadní brankou na zahradu. U té branky mne pak rodiče i přes mou snahu o utajený návrat naprosto nádherně vyhmátli. Na té zahradně mne tehdy omyli proudem vody z hadice, než mne vůbec pustili do koupelny. Co se v tom lese stalo byla pro mé rodiče velkou záhadou. Na nic se mne ale neptali, i když jim za jejich přemáhanými úsměvy světélkovaly v očích tisíce otázek. Za plotem jsem při tom viděl rozesmáté tváře mých kamarádů z lesa. Byl to nádherný věk plný úžasných klukovských zážitků… a tohle byl jen jeden z nich.

A pak ke slovu přišlo velké letní dobrodružství, kdy mne rodiče zapsali na letní tábor s příběhem filmu Avatar. Tolik jsem se těšil na to, až pojedu na letní tábor, kde se stanu mladým lovcem Na´vi! Mé nadšení bylo obrovské. Měl jsem velká očekávání, která se však příjezdem na tábor přirozeně srazila s realitou. Chápal jsem, že nad táborem nebude přelétat letka Ikranů, že nedaleký les nebude lesem světélkujících gigantů a že se nad nedalekými vrchy nebude vznášet magnetické pohoří Iknimayi; čekal jsem různé (i velké) kompromisy, tak výraznou míru obyčejnosti tábora jsem ale nečekal.

Na táboře nás po příjezdu autobusy uvítali vedoucí a praktikanti v modrých tričkách. Olo´ejktan-é tábora v modrých tričkách? To rozhodně nebylo dobré znamení autentičnosti. Nemuseli mít na sobě zrovna bederky a nemuseli mít ani tu modrou kůži, ta trička byla ale opravdu hodně slabá. Na druhou stranu bylo vidět, jak jsou plní chytlavého nadšení. Upřímně se na nás těšili. Jinak řečeno, neměl jsem důvod obávat se vystoupit z autobusu a svěřit se jim. Vyzařovala z nich velmi zvláštní aura přátelství a důvěry. Jen nebyli.... Na´vi. A to ani trochu.

Tábor tvořily klasické chatky s podsadou po okraji louky, dva velké vojenské stany, uprostřed louky stožár, u vstupu do tábora byla vedle totemu vztyčena kruhová brána ve stylu Hvězdné brány. Zázemí tábora se opíralo o otevřenou kuchyni a o něco, co vypadalo jako farmářská stodola z amerického středozápadu. Byl to výrazně univerzální tábor, který mohl být prakticky čímkoliv. Klidně to mohl být tábor s tématem Robinsona, lovců mamutů, Cesty kolem světa, Dvaceti tisíc mil pod mořem, Dalekého západu a nebo Hvězdné brány. Nejméně měl společného s Avatarem, což bylo mrzuté vzhledem k tomu, že se měl filmem Avatar inspirovat. K Avatarovi se tábor hlásil vlastně jen několika modrými stuhami zavěšených v kruhu Hvězdné brány, na první pohled recyklovanou kulisou z některého z předchozích táborů, a jednou velkou cedulí s přeškrtnutými písmeny RDA. A modrými tričky, pochopitelně.

Přesto jsem nebyl zklamaný, tedy až na těch pár prvních chvil po příjezdu. Tábor byl na nádherném místě na louce uprostřed vzrostlých lesů. Kolem tábora byly skály, vysoké kopce a hluboké rokle. Pod táborem tekl potok, který postupně napájel několik vodních nádrží. Vzduch voněl letními loukami a lesem. Tábor měl v sobě půvabnou auru dobrodružství, která mne velmi přitahovala; a to dokonce tak moc, že jsem mu zjevnou nepřítomnost Pandory prakticky hned odpustil.

Nás chlapců a děvčat bylo na táboře do padesáti. Ve věku od jedenácti do patnácti let. Cestou autobusem jsem překvapeně zjistil, že film Avatar viděl tak sotva každý druhý z oslovených. Nějakého velkého nadšení pro Pandoru jsem si mezi mými novými kamarády a kamarádkami tedy rozhodně nevšiml. Mé původní očekávání bylo, že tábor bude místem setkání fandů Pandory. Že naprostou samozřejmostí bude aspoň minimální znalost základních navijských slovíček, bederka v zavazadle a povědomí o pojmech jako Eywa, Iknimaya, Ikran…. Nemohl jsem se víc mýlit! Začal jsem upřímně pochybovat o tom, jestli je v tom autobuse někdo vůbec schopen pozdravit v navijštině. Původně jsem se těšil na sdílení našich navijských alter ego, nyní jsem se ale začal opravdu obávat, že toto sdílení bude možná (opět) jen jednosměrné. Zkušenosti s takovým jednosměrným sdílením jsem již nějaké měl. Tyto zkušenosti z mé domácí chlapecké party byly vesměs příjemné a hezké, rovněž jsem ale věděl, že mám v tomto ještě co zlepšovat. Došlo mi, že bych se měl vyvarovat výraznějšího užívání provozní navijštiny, i když se prozatím jednalo jen o pár slovíček a vět. Navijština tehdy na internetu teprve začínala. Rovněž jsem věděl, že bych měl ubrat v prezentaci mého spirituálního vnímání pandorské přírody, a to včetně té pozemské. V případě mého pandorského kostýmu jsem byl ale rozhodnut, že jej budu nosit bez ohledu na to, kolik dalších takových bederkářů na táboře bude, respektive nebude. S ubývajícími kilometry autobusem k táboru však tato má odvaha začala získávat trhliny. Napadlo mne, že bych s tím měl ještě pár dní, přeci jenom, možná… počkat.

Po příjezdu na tábor jsme se po uložení zavazadel do stanů a po společné svačině měli ve stanech převléknout do našeho připraveného navijského kostýmu. Čekal nás přesun Hvězdnou branou na Pandoru. V pozvánce na tábor se psalo zejména o modrých tričkách. O bederkách ani slovo. Modrá trička tedy byla zjevně tou nejodvážnější představou o pandorských kostýmech. Trička jsem v kufru nějaké měl, modré jsem si však na tábor nepřivezl žádné. Proč taky, když jsem měl perfektně padnoucí červenou bederku Na´vi! Pamatuji si, jak jsem si tehdy po příjezdu tiše nadával, že mne doma po přečtení pozvánky na tábor (a zejména pak seznamu věcí) nenapadlo, že to s Avatarem nebude na táboře tak úplně horké. Mé očekávání jsem si promítl do reality tak, že jsem vlastně ani nevnímal psaný text pozvánky. Respektive vnímal, ale podle svého. Budiž mi omluvou krásné ilustrace, které byly součástí pozvánky.

Po svačině jsem se ještě chvíli zdržel u vystavených luků na stojánku u kuchyně. Lukostřelba byla tehdy mým čerstvě se rozvíjejícím hobby. Proto mne ty nádherné reflexní luky na pár minut zastavily. Mého zájmu si všiml jeden z praktikantů, který mi dovolil, abych si je vzal na chvíli do ruky. Byl jsem nadšený, byly to krásné exempláře. Udělaly na mne opravdu velký dojem. Takové by se neztratily ani na Pandoře. Pak jsem se vrátil do mého stanu, kde jsem našel mého spolubydlícího, který se právě převlékal do slipových plavek a do modrého trička. Příjemně mne překvapilo, že se přede mnou za své nahé tělo vůbec nestyděl. Měl tělo atleta. Pamatuji si, jak jsem si ho s tichou rozkoší představoval v bederce Na´vi.

Cestou na tábor seděl v autobuse nedaleko mne. Už tehdy jsem si říkal, že by bylo prima, kdybychom byli kamarádi. Byl to zajímavý, sympatický, zdravě sebevědomý a zároveň velmi pohledný kluk. Když jsme se pak spolu sešli u společného stanu, tak to byla pro mne doslova výhra v loterii. Při prvním setkání jsme se ve stanu nejprve jen představili, na víc nám moc nezbýval čas. Nyní, když jsme se po svačině v našem společném stanu takto sešli podruhé, tak jsme si začali povídat. Plný dojmů z těch nádherných luků jsem se ho zeptal, jestli takovou zbraň umí ovládat. Rozzářily se mu oči. Lukostřelbu miloval. Nadšeně mi vyprávěl o luku, který si pořídil na základě zkušeností z minulých táborů. Tím jsem pochopil, že na tomto táboře není poprvé. Hned jsem se ho začal ptát na tábor a on mi mé otázky ochotně odpovídal. Mezitím jsem se rovněž i já svlékl z mého letního evropského oděvu a začal jsem se oblékat do mé bederky Na´vi. Byl jsem zvědavý na reakci mého nového kamaráda. Opět jsem si začal hrát s možností, že budu realizovat můj původní plán nošení bederky na táboře od prvního dne. A dokonce jsem tento plán začal i realizovat! Samotného mne tato má nově nabytá odvaha překvapila.

Bylo vidět, jak ho tento můj kostým zaujal. Odmlčel se uprostřed věty. Chvíli mému převlékání do bederky užasle přihlížel. Pak mi řekl, že neveřil tomu, že na táboře někoho uvidí v bederce kmene Omatikaya. Znělo to uznale a jako velká pochvala. Srdce mi při tom téměř vyskočilo vzrušením hrudí mezi žebry ven. Film tedy znal, což mne rovněž velmi potěšilo. Když pak viděl, že zavírám kufr a že si té bederce pro nástup k Hvězdné bráně na sebe už nic dalšího neberu, tak se mu na tváři objevil nový úžas, který se tentokrát už ani nesnažil skrýt. Brzdil ho jen ostych, který však tál jako led pod letním sluncem. „.. tanga se zástěrkou. To je hodně odvážný...! Vypadáš v tom fakt jako opravdový Na´vi.“ dodal nakonec tlumeně, jako by nechtěl, aby to slyšel ještě někdo jiný. "...jo, je to z jednoho kusu látky..." odpověděl jsem neurčitě a dál jsem to nekomentoval. Tanga se zástěrkou. To byl velmi přesný popis nečeho, co si na sebe neberete do společnosti chlapců a dívek, které znáte sotva pár hodin. Najednou jsem si vůbec nebyl jistý, jestli jsem připraven na to, k čemu jsem se v tom stanu chystal. Převléknout se z bederky zpět do trenýrek by vypadalo hloupě. Zůstat v bederce ale znamenalo, že budu muset jít ven ze stanu prakticky nahý. Jen v tangách se zástěrkou. V té mé bederce jsem si náhle připadal velmi nepatřičně; a to i přesto, že reakce mého nového kamaráda byla veskrze pozitivní.

Můj nový kamarád si mou odpověď a pak i to následné mlčení vyložil tak, že je mi diskuze o bederce nepříjemná. Chvíli jsme si tak místo toho spolu opět povídali o lukostřelbe, tentokrát však v podání filmu Avatar. Lukostřelbu domorodců Na´vi měl velmi dobře načtenou.

Během úvah nad konstrukcí luků domorodců Na´vi a o technikách jejich užití se po chvíli znovu dotkl tématu bederek Na´vi opakovanou poznámkou, že v tom vypadám opravdu zajímavě. Oči se mu znovu zastavily na mém lehkém oděvu. Sebral jsem odvahu a mého nového kamaráda jsem se zeptal, jestli si myslí, že je dobrý nápad jít v něčem takovém na ten náš nástup u Hvězdné brány. Neodpověděl mi. Místo toho mne požádal, abych se mu ukázal i z té druhé strany.

Vyhověl jsem mu. Jeho zájem mi nebyl nepříjemným, naopak. Cítil jsem, jak nás začínají spojovat vlákna přátelské, až intimní důvěry. Chvíli si mne zvědavě prohlížel a pak mi řekl, že by mu určitě nevadilo, kdybych na ten náš společný nástup šel právě jen tak. Prozradil mi, že o bederce před odjezdem na tábor uvažoval, ale pak že si to rozmyslel. Kdyby ale dopředu věděl, že na táboře bude mít takovou bederku i někdo další, tak že by…

Konec této jeho poslední věty zůstal viset ve vzduchu jako něco, co se ani neodvážil vyslovit nahlas. Neznal jsem jinou odpověď, než otevřít kufr a nabídnout mu jednu z náhradních bederek. Přijal ji ode mne s jen těžko skrývanou zvědavostí. Bylo vidět, jak je nadšený. Svlékl se ze svých plavek a pak se bezradně zarazil. Nevěděl, jak si to obléknout. Bederka Na´vi mimo tělo ztrácí své tvary a stává se malým rébusem. Vzal jsem si ji tedy od něj zpět, srovnal jsem ji a nabídl jsem mu, že mu s oblékáním do bederky pomůžu. Souhlasil. Vlastně to bylo jen o tom správném navlečení na nohy. Pak už to bylo snadné. Těm nejdůvěrnějším dotekům jsem se vyhnul a přesto jsem nakonec neodolal, když jsem si do prstů vzal provazec látky, který už měl provlečený mezi půlkami, abych za něj mírně zatáhl vzhůru v ose páteře chlapce. Vyrovnalo mu to přední tvář string a to hned poté, co jsem mu urovnal přední flap na řemínku kolem pasu. Obojí bylo zbytečné, já si ale nemohl pomoci a on ani náznakem neprotestoval, ba právě naopak.

Odstoupil jsem od něj a tentokrát jsem to byl já, kdo se mohl doslova těšit pohledem na chlapce v oděvu Na´vijů. Slušelo mu to. Bylo vidět, že se v tom cítí dobře. Byl nadšený a já si to užíval rovněž.

V té chvíli nás začali svolávat k bráně. Už jsme neměli čas otálet. Chvíli to vypadalo, že se převlékne zpět do plavek. Bederku si už začal svlékat, pak se ale s rukou na řemínku bederky zastavil, podíval se na mne a zeptal se mne, jestli by si to mohl na sobě nechat ještě chvíli. Pochopitelně jsem souhlasil. Zaplavila mne radost, kterou jsem se ani nesnažil zakrýt. Pochopil jsem, že „ještě chvíli“ znamenalo, že takto chce jít na setkání u Hvězdné brány.

Červená bederka společně s jeho modrým tričkem tvořila zajímavý tandem. Pro mne to bylo poprvé, kdy jsem viděl někoho živého v bederce Na´vijů. Nebudu lhát, mohl jsem na tom chlapci nechat oči. Obratem jsem od něj za darovanou bederku dostal modré tričko, do kterého jsem se hned oblékl. Trička a bederky jsme tak měli úplně stejné. Takto jsme spolu vyšli ze stanu, bok po boku, jako dva bratři a nebo přátelé, kteří se spolu znají snad od kolébky. Šli jsme vstříc nádhernému dobrodružství, které právě začínalo.

Předpokládám, že víte, jak poctivé bederky Na´vi vypadají. Pro ty, kdo konstrukci bederek Na´vi neznají:

Anatomie těl Na´vi je pod bederkou stále záhadou, když se ale do toho samého oděvu oblékne pozemský kluk, tak je bezpochyby zcela jasné, co je obsahem tang. O předek se stará jen natěsno provléknutý pruh látky přes pohlaví o šířce jedné dlaně v tandemu s flapem, který před tváří tang splývá mezi stehny ke kolenům. Splývající flap pak mívá šířku sotva dvou dlaní, spíše však méně. Mezi půlkami je to jen provazec látky. Celé to na těle drží řemínek níže v pasu. Na Pandoře je to oděv do běžných dnů, na denní i noční nošení. V Evropě je to extrémně odvážný typ odívání, kterého si každý evropský domorodec hned všimne a který se každému z místních domorodců, pochopitelně, nutně nemusí líbit.

Když jsem vyšel s mým kamarádem ze stanu, tak jsem byl za to modré tričko opravdu rád. V pouhé bederce bych před takový tábor mohl předstoupit jen těžko. Rozhodně ne hned ten první den. Tričko nad bederkou proto vůbec nebyl špatný nápad. Kombinace na´vijského a evropského oděvu byla příjemná a vlastně i praktická. Naši noví kamarádi a kamarádky si nás po příchodu k Hvězdné bráně zvědavě prohlíželi. Nedalo se tak docela utajit, že pod okrajem triček máme nahé zadky s pouhým provazcem látky provlečeným mezi půlkami. Flapy byly rovněž vidět; vlály nám mezi nahými stehny pod okraji triček. Kdyby si tábor nevšiml, že jsme se k hvězdné bráně dostavili v tangách pod tričky, tak flapů si musel všimnout zaručeně úplně každý, kdo se na nás podíval. Tedy i vedoucí a praktikanté. Bylo vidět, že jsme je tím překvapili, nikdo z nich ale neprotestoval. Naopak jsem měl pocit, že jsme se z jejich strany hřáli v přátelsky laděné pozornosti, kterou jsme oba, přiznám se, přijímali s rozkoší.

Přelet celého našeho tábora na Pandoru měl zajímavý příběh. Každý z nás u Hvězdné brány dostal přes oči šátek. V bráně jsme na vyzvání řekli své jméno. Na to nám každému vtiskli i do rukou list papíru a pošeptali nám do ucha, abychom následovali zvuk zvonků. Pak jsme jeden po druhém prošli Hvězdnou branou, kterou nás provedly laskavé ruce našich průvodců. Pak už jsme šli na druhou stranu louky sami, vedeni jen zvonky a provázkem. Šátek jsme si nesměli sundat, jinak že by nás mohly roztrhat slapové síly časoprostorového tunelu. Zvonků bylo cestou snad deset v řadě. Na konci naší cesty se příchodem prvního táborníka rozezněl velký buben s temným a nádherně dunivým zvukem v rytmu srdce. Jeho zvuk se zvolna stával stále mocnější. Energie úderů do bubnu se zvyšovala, jak přicházeli další a další táborníci. Nakonec nám ten buben šel skrz těla silou, kterou jsme cítili, jako by zvukem proudila síla gravitace a času. Bylo to nádherné. Ani jsme příliš nevnímali nenápadné ruce, které nám určily, kde se u bubnu máme posadit do trávy. Měl jsem pocit, že se svět kolem nás skutečně mění z pozemského do pandorského. A pak, když cestou zvonků dorazil poslední příchozí, tak mému příteli bylo jako prvnímu pošeptáno, že si má sundat šátek; a že až to udělá, tak má o to samé požádat právě jen jednoho z nás. Byl jsem druhý, kdo si takto sundal ten šátek. Zvědavě jsem se rozhlédl kolem sebe. Uprostřed nás byl ohromný buben s bubeníkem, který v tom nástroji probouzel tu fantastickou energii, do která mne tehdy téměř ovládla. Byl to úžasný pocit, kterému by tancující dervišové bezesporu velmi dobře rozuměli. Bubeník byl prakticky nahý, byl oděn jen do velmi lehkého oděvu mistrů bubnů Kodo. (Nikdy jsem na jejich představení nebyl, všiml jsem si ale několika skvělých fotografií na zdejších stránkách.) Na nahém trupu měl několik pruhů tyrkysové barvy. Byl napůl člověkem a napůl Na´vi. Byl zpola zahalen do modrého kouře z dýmovnic ukrytých mezi kameny vyrovnaných do malých pyramid.

Poslechl jsem pokynů mého nového přítele a pošeptal jsem je dalšímu táborníkovi po mém boku. Pak jsem se vrátil očima k bubeníkovi. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Byl jako zjevení, které jsem na tomto táboře nečekal. Ten štíhlý jinoch svůj buben ovládal mistrně. Jeden po druhém jsme si takto sundavali šátky, abychom zjistili, že se svět kolem nás změnil. Hvězdná brána změnila své místo. Od vstupu do tábora se přemístila na druhou stranu louky. I od základny Hvězdné brány stoupal dým, tentokrát byl bílý, jako by právě došlo k vypnutí stroje po velmi náročné úloze. Uprostřed louky pod námi hořely ve vrcholcích velkého trojúhelníku tři ohně. U každého z ohňů byl vztyčen jeden totem. Červený, oranžový a žlutý. Ty totemy tam prve nebyly. U každého z totemů stál jeden z praktikantů. Když jsem je viděl, tak jsem jen v úžasu polkl. Ti mladíci byli na´visjky nazí. Na sobě měli jen opravdově vypadající bederky Na´vi. Prakticky stejné, jaké jsme na sobě měli i my dva. Je s tím rozdílem, že oni byli bez triček. Praktikanti měli těla potřená tyrkysovou barvou se vzorem z šedých pruhů. V rukách drželi oštěp, a za pasem měli velký nůž. V druhé ruce drželi velký arch papíru. Konečně jsem se podíval na papír, který jsem stále, tak jako ostatní, měl u sebe. Byl oranžový. Bylo na něm černým štětcem napsané navijské slovo „Tskxe“ a pod ním jsem viděl nápis Yutem´yu. Tři Na´ vijové na nás postupně tak, jak jsme si sudávali ty šátky, mávali svými papíry v barvě totemů, u kterých stály. Za doprovodu bubnu jsme k nim šli přes louku. Já jsem šel k oranžovému totemu podle barvy mého papíru. Ostatní udělali to samé. Řekli nám, že si máme zapamatovat naše na´vijská jména. Tskxe bylo jméno mého kmene. Yutem´yu bylo mé táborové jméno. Papír jsme měli vložit do plamenů, ale ne dřív, než si naše na´vijská jména dobře zapamatujeme.

Takto jsem se všichni rozdělili do tří kmenů. V oranžovém kmeni Tskxe (kámen) jsem se s mým kamarádem ze stanu bohužel nesetkal. Toho povolal červený kmen Tsawke (slunce), jméno dostal Fkori. Třetí kmen se honosil názvem Kilvan (řeka)

Byla to velmi dobře promyšlená akce, která mne svým výrazným provedením v duchu Na´vi nadchla. Uvedení do našich rolí bylo skvělé. I ti tři praktikanté s barvou na těle a bederkami u pasu byli skvělí. Bubeník byl rovněž fantastický. Na to hned navázala bojová hra, při které jsme se ponořili do lesů a okolních roklí, kdy jsme hledali na základě různých šifer, hádanek a vzkazů poztrácené unobtanium. Poprvé a rozhodně ne naposledy. Používali jsme jej pak jako platidlo pro různá vylepšení schopností, či vylepšení označení našich kmenů.

Tábor letěl svým nádherným časem zajímavou směsicí velmi dobře provedených reenacting Na´vi akcí a běžných táborových her, či sportovních aktivit. Mohli jsme hrát na louce obyčejný fotbal, abychom pak vyráželi na vrcholky okolních kopců hledat vejce Ikranů, nebo jsme hledali strom s přímým spojením na Eywu, které jsme předali vzkaz o blížící se bouři meteorů. Šli jsme po stopách mláďat viperwolfů, kteří ztratili své rodiče při lovecké výpravě lidí z RDA. Záchrana se však zvrtla příchodem Thanathora, před kterým jsme se mohli zachránit pouze tím, že jsme dravce přivolali pozornost Great Leonopteryx-e, Posledního Stínu. Po návratu z lesů zpět do tábora jsme hráli indiánský lacrosse a po něm jsme šli stavět velkou pec z jílu, ve které jsme si později pekli naprosto fantastické pizzy, zatímco polovina tábora šla plavat do rybníka, aby se pak vydala proti toku napájecího potoka k jeho pramenům, u kterých je čekala hra na orientaci s buzolou v ruce a hromady šifer... a tak dále. Byl to dokonalý kaleidoskop různých her a témat, které spolu někdy vůbec nesouvisely a přesto to dokonale fungovalo. Na táboře jsme se neučili na´vijská slovíčka, kromě těch několika základních. Nikdo nám do hlav netlačil pandorskou spiritualitu. Tábor byl po většinu svého času více klasický, než na´vijský, mě to ale nakonec vůbec nevadilo. Líbilo se mi, jak si tábor z obou těchto světů bere jen to nejlepší. Naučil mne mnohým skautským dovednostem. Od rozdělávání ohně a poskytnutí první pomoci až po orientaci v přírodě, případně tyto mé vědomosti a dovednosti hodně rozšířil. A když to na mne nikomu neřeknete, tak jsme během tábora byli i jednou v kině, jednou na pouti, jednou v krytém bazéně, když byl hodně studený den, jednou nás vzali i na automobilové závody, na letecký den a podívali jsme se do jeskyní jako běžní turisté. Bylo tam několik puťáků krajinou. Některé byly i v hodně hard-core Na´vi stylu, zejména v závěru tábora. Navštívili jsme i jiné tábory, z toho dvakrát indiánské, tedy opravdově indiánské. Byly tam i nějaké mezitáborové přepady a únosy. Bylo nádherné putovat noční krajinou se svázaným klukem z indiánského tábora, kterého když jsme později opodál hluboko v lese rozbalili z jeho ponča, tak jsme objevili, že má na sobě jen dosti úspornou bederku a indiánské nohavice. Ráno jsme ho svlékli a nahého jsme ho troufale přivázali ke stromu na dohled od jeho tábora, který byl celý na nohou po našem nočním loupežném vpádu. Půl dne nás pak naháněli po krajině. Odpoledne jsme si pak navzájem vyměnili zajatce z tohoto pronásledování. Jeden přebýval ve prospěch indiánů. O toho posledního zajatce jsme si zahráli lacrosse. Respektive o záchranu jeho skalpu a srdce. Na´vi s indiány prohráli. Zajatec se tedy musel vykoupit tak, že Na´vi museli pozemským indiánům připravit dřevo na večerní táborák. Toho dřeva bylo tehdy opravdu hodně. Večer jsme si všichni dali buřty míru, což zastoupilo dýmku míru. Na táboře jsme zůstali až do dalšího rána. Spánek pod širákem v indiánském táboře nedaleko plápolajícího ohně byl fantastický zážitek. Nemluvě o indiánských tancích a zajímavých obřadech věnovaných ohni a hvězdám, se zajímavým vyprávěním a hranými scénkami. Tímto zážitkem začal na mém táboře zlatý čas užívání bederek. Ty byly definitivně přijaty za běžný táborový oděv. Přestaly, řekněme, (tolik) přitahovat zvědavou pozornost.

Velmi zajímavé to bylo s lukostřelbou. Toto aktivita byla na našem táboře Na´vijů velmi oblíbená. Vedoucí a praktikatné uměli používat luky opravdu dobře. Pro mne to mělo jeden velmi zajímavý benefit. Lukostřelbu nás učili praktikanté obléknutí zpravidla pouze do bederek, což mi vždy udělalo velkou radost. Právě při lukostřelbě jsme s mým kamarádem ze stanu před ostatními poprvé na táboře odložili naše trička a zůstali jsme jen v těch bederkách. Stalo se to už druhý den tábora. Byl to naprosto skvělý zážitek. Bez těch triček jsme pokračovali hned následující ráno, kdy jsme se spolu dostavili na rozcvičku rovněž jen v bederkách. A tak už zůstalo, tedy kromě několika následujících velmi chladných dní, kdy jsme bederky velmi rádi vyměnili za holinky, teplé kalhoty a mikiny. Jak se ale udělalo dobré počasí, tak jsme se opět oblékli do našich bederek Na´vi, které jsme pak ze sebe prakticky nesvlékli do konce tábora. Bederky nakonec na táboře nosili jak chlapci, tak dívky. Sice jen sotva třetina z nás, zbytek i nadále preferoval více evropský styl oděvu, navzájem jsme si ale nepřekáželi a plně jsme se respektovali.

Byl to skvělý tábor, z kterého mám nádherné vzpomínky a zážitky. Bohužel vše dobré jednou skončí. Jednoho nádherného rána skončil i tento tábor. Do autobusů jsme někteří z nás nastoupili v našich na´vijských kostýmech, z kterých jsme se převlékali zpět do našich evropských oděvů doslova na dohled od našich rodičů. Výrazy úžasu ve tvářích některých těchto rodičů pak bývaly doslova kouzelné, to když viděli své děti, jak v pouhých bederkách vystupují z autobusu. Někteří z mladých Na´vijů se ani neobtěžovali převléknout zpět do pozemského oděvu a takto nastupovali do přistavených aut, což byl i můj případ.

Domů jsem se z tábora vrátil zajímavě opálený. Má bederka Na´vi nechala na mém těle své stopy, které svědčily o tom, že jsem na táboře bederku nosil velmi intenzivně. Zejména se na tom podepsal řemínek kolem pasu a pak ten provlečený pruh látky mezi nohami. Světlý pruh v opálené kůži od kostrče dolů ke dnu trupu byl výmluvný. Stejně tak i světlá kůže v nejbližším okolí pohlaví v podobě úzkého V. Flap se v tomto smyslu do mé kůže tolik nepropsal, nebo jen trochu, i tak ale to opálení vypadalo velmi… kouzelně.

Tehdy mne koncem prázdnin rodiče rodiče přihlásili na kurzy terčové lukostřelby. Luk do ruky mladého lovce z kmene Na´vi patří, je jeho součástí. Lukostřelba mne na táboře hodně chytla. V lukostřeleckém oddílu jsem začal objevovat nádherný svět lidí kolem tětiv. Zdařile se to zařadilo mezi můj pozemský svět a mezi svět Pandory. Pochopitelně, že jsem později začal chodit na střeliště i v mém kostýmu Na´vi. Ne pokaždé a vlastně ani ne tak často, jak byste asi možná čekali, nebo jak bych si sám přál, tu a tam se ale tak stalo.

Koncem prázdnin se naše chlapecká lesní parta znovu sešla a naše společné hry pokračovaly. S drobnou změnou. Mé pandorské bederkaření dostalo indiánskou společnost. Jeden z kamarádů byl na indiánským táboře, z kterého se vrátil vybavený prérijní bederkou. Začal ji nosit při našich společných lesních dobrodružství tak, jako já tu mou pandorskou. Ti zbylí dva ještě chvíli zůstali u tenýrek, plavek a nebo u úplné nahoty, aby nakonec i oni podlehli našemu příkladu. Zejména, když jsme si spolu hráli na nějaké ty divochy; ať už to byli kanibalové, prérijní indiáni, Aztékové a nebo modří divoši z filmu Avatar.

Mým kamarádům „z lesa“ vydrželo bederkaření jen několik let. Pak toho nechali, pokud vím. Na tábor jsem se následující roky ještě dvakrát vrátil, vždy s bederkou v zavazadle. Bederkařilo se na nich i nadále, přestože témata táborů s bederkami neměly moc co společného. Odkaz Avataru byl ale až příliš dobrý a silný na to, abychom se snad my pamětníci měli našich pandorských (v některých případech i čistě indiánských) bederek vzdát. Čas těchto táborů však už rovněž odvál čas. Několik let jsem pak sám bederky Na´vi přestal venku nosit. Vlastně ani nevím proč. Nebyla to ani únava, ani nějaký zlý pocit, že bych dělal něco, za co bych se měl stydět. Přesto jsem se v tomto stáhl spíše do toho soukromí domova, jen s občasnými výjimkami, jako například nějaká ta oslava splněných školních povinností s kamarády na nějaké té chatě, při práci někde v sadu a nebo na vinici, při sekání trávy u sousedů při letní brigádě, někde v lese při nějaké té procházce liduprázdným krajem, u vody jsem to měl párkrát na sobě místo plavek. Pravidelně jsem v tom však i nadále chodil spát, čemuž s rozkoší holduji do dnešních dnů. Lepší, respektive příjemnější noční úbor jsem dodnes neobjevil.

Mé bederkaření však nedávno chytilo druhý dech, když jsem zjistil, že v tom jedou děti mých kolegů z práce. V jejich případě je to indiánsko-severoamerický styl. Našlo si je to skrz oddíl a zejména pak skrz letní tábor. I jedna mladá dívka v mém blízkém okolí bederkaří. V jejím případě je za to plně odpovědný film Avatar, konkrétně Avatar 2 – a pak objevila i jedničku. Tito mladí bederkáři jsou pro mne velmi zajímavou inspirací. Mám za sebou nově i krásnou zkušenost od Baltického moře. (léto 2025) Pár dní jsem byl na jeho břehu v kempu. Bederkaření jsem si tam v těch písečných dunách užil opravdu hodně, i když byl ten vítr na bederku někdy až skoro studený. Příští rok se chystám k moři někam na jih. S bederkou rovněž v roli plavek, ideálně v horkém větru pod hřejivým sluncem.

Bederkařím tedy i v současnosti. Je to má soukromá aktivita, kterou sdílím jen s nejlepšími kamarády (většinou přátelé, které jsem poznal až později v dopělém věku), kteří mne v mé bederce respektují, sami však bederky nenosí. Ti dva výše zmínění chlapci a dívka jsou jejich děti, kteří už ví, že sám bederky nosím, zatím se však tyto naše společné světy v praxi příliš nesetkaly. Má to ale příjemně vstřícný kurz, tak uvidíme. Vrací se ke mně zpět i Pandora. Tento můj sekundární svět se mi za poslední roky trochu vzdálil, zanedbával jsem i na´vijštinu. Nyní se vracím zpět a není to jen o tom, že nás už v prosinci 2025 čeká třetí díl. Na Varang se ale nesmírně těším. Vypadá fantasticky, ač má negativní roli. Nikdy není pozdě se vrátit na Pandoru. S plnou polní, což je v mém stylu jen pouhá bederka a luk.

Yutem´yu