Slaný rodokmen

Bederky nosím od čtvrté třídy základní školy. Tehdy mi byly představeny o letních prázdninách, když jsem byl s rodinou v kempu u moře. Bylo tam s námi několik dalších spřátelených rodin. Jednalo se o velkou společnou výpravu. Jeli jsme v šesti autech a mikrobusem, několik lidí se dostavilo jen na motorkách. V kempu jsme vytvořili příjemně kompaktní vesnici ze stanů. S jednou rodinou tam tehdy přijel chlapec, který byl po všech ohledech na první pohled zajímavý. Rozhodně byste si ho všimli hned. Doslova zářil fyzickou krásou. Bylo mu ke třinácti letům. Měl štíhlé tělo, delší vlasy, ostře řezanou tvář a zajímavé oči. Myslelo mu to. Měl zajímavé názory. Krásně se smál. Když nám dětem vyprávěl různé příběhy a pohádky, tak jsme jen tiše poslouchaly. Měl nádherný hlas a krásny styl. V tom chlapci bylo cosi laskavého a doslova pohádkového.

Tehdy jsem v něm našel můj vzor. Zvlášť, když mne zachránil po jedné bouři z příboje vln. S jistým studem se zde přiznám k tomu, že mne také jednoho dne nachytal ve stanu, když jsem tam prováděl jistou velmi intimní aktivitu. Na sobě jsem měl při tom obléknuté dívčí jednodílné plavky. Popisování podrobností a okolností mého nachytání nejsou pro příběh důležité. Reakce toho chlapce byla velmi vyspělá. Nesmál se mi. Naprosto respektoval mé soukromí. Jen se usmál, omluvil se mi, tiše mne upozornil na to, že se za chvíli vrátí mí rodiče, otočil se a odešel. To bylo vše. Už nikdy se k tomu nevrátil. Nebyly žádné narážky a ani posměšky, které by se od chlapce v jeho věku daly přirozeně očekávat. On však byl jiný. Měl v sobě cosi indiánského. Měl v sobě to, co my běloši přisuzujeme (ne vždy právem) indiánům v tom mýtickém slova smyslu noble savage. Vnímal jsem to tak ještě dřív, než jsem ho hned následujícího rána spatřil mezi našimi stany jako opravdového indiána.

Ráno druhého dne přišel mezi nás v pouhé bederní roušce. Byla to klasická indiánská provlékačka. Byl to dlouhý pruh prosté látky s řemínkem kolem pasu. Úzké flapy bederky mu po obléknutí splývaly do spodní třetiny stehen a pod flapy mu pruh provlečené látky tvořil jednoduchá přiléhavá tanga. Pruh látky byl široký jen tak, aby mu zvládla překrýt pohlaví. Z druhé strany mu tento provléknutý pruh látky protékal mezi půlkami jen jako provazec.

Takto zůstal až do posledního dne našeho pobytu. Obléknutím do bederky se stal čitelně indiánem. Slušelo mu to. Bylo vidět, že se v tom cítí velmi dobře. Pochopili jsme – a nebylo to tak těžké – že miluje indiány a indiánství. Že se vlastně se oblékl do domácího. V krvi měl indiánský spiritualismus a mysticismus, nyní perfektně orámovaný tým zajímavým oděvem. O indiánech měl hluboké znalosti. A tyto znalosti nám uměl velmi působivě předávat.

Bederku indiánů mi věnoval hned další den poté. Nemusel jsem si o to říkat. Sám poznal, že se mi líbí. Však jsem také na té jeho mohl nechat oči, když jsem si myslel, že si mne zrovna nevšímá.

Mezi námi se tehdy rozvinulo jakési bratrské pouto. Nevadilo mu, že jsem byl o tolik mladší. Spolu jsme začali spát pod širákem na plážích, nebo vedle stanu, běhali jsme po plážích a olivových hájích, plavali jsme v moři, potápěli jsme se, sbírali jsme mušle, spravovali a udržovali jsme spolu společné večerní ohně, vydávali jsme se do blízkého obchodu pro potřebné věci, objevovali jsme zarostlé a opuštěné vinice, pobořené zbytky jedné vesnice, vydávali jsme se na člunech podél pobřeží až do míst, které doslova voněly netknutou divočinou a dobrodružstvím. Našich her a dobrodružství se často účastnily i ostatní děti přátel našich rodičů. Bederky jsme ale až do konce pobytu nosili jen my dva.

Zdaleka nejpůvabnější a nejkrásnější zážitky z tohoto pobytu u moře mám jako posluchač jeho krásných indiánských příběhů. Vyprávěl mi je hlavně večer na pláži, na které jsme pak obyčejně přespávali pod širákem. Napětím a někdy i vzrušením jsem často ani nedýchal. Byl skvělým vypravěčem. Byl živým lapačem snů. Na té pláži si mne pak pod tou lehkou přikrývkou nacházely překrásné indiánské sny. Některé z nich si pamatuji dodnes.

Zpět do České republiky jsem se vrátil jako indián a zároveň bederkář. Indiánství mne pohltilo. V pokojíčku se mi začaly hromadit indiánské artefakty, knížky a plakáty. Spolu jsme si pak po celý další rok vyměňovali dopisy. Následující prázdniny se staly dvě velké události. S mým indiánským kamarádem jsem jel na jeho letní tábor hobbyistů. Přijali mne za plnohodnotného člena kmene. Zaručil se za mne. Tři týdny jsem tam s nimi žil jako skutečný indián a byl to skvělý zážitek.

A hned poté jsme spolu jeli opět k moři. Svým způsobem jsme si tím prodloužili náš společný letní indiánský tábor. U moře jsme spolu bederkařili od prvního dne. Tentokrát se k nám přidali i někteří chlapci ze spřátelených rodin, kteří k tomu rok předtím neměli, třeba, tak docela odvahu. Byli jsme mořští indiáni. Líbili jsme se. Lidé si nás rádi fotili. Svým způsobem jsme se stali atrakcí celého širokého pobřeží. Na toto téma možná později ještě něco napíšu.

V září toho roku monopol indiánů náhle a naprosto nečekaně skončil návštěvou hvězdárny. Vesmír mne naprosto okouzlil. Propadl jsem mu ještě víc, než jen prve indiánům. Z indiánštiny zbyly „jen“ letní tábory, na které jsem jezdil i nadále - a bederky. Bederky jsem si zamiloval. Bederky indiánů jsem už zdaleka nenosil jen létě u moře a nebo na letních táborech hobbystů. Já je začal nosit i tehdy, když jsem zrovna nebyl ve výkonu mé indiánské role. Pokud to bylo jen trochu vhodné; například doma, na chatách u našich rodinných přítel, v lese při sbírání hub, při sbírání třešní, při letních brigádách, při turistických výpravách, při betonování na chatě našich přátel, při grilování na zahradě, při sekání trávy,… Mí kamarádi celkem snadno a rychle přijali fakt, že místo trenýrek a nebo kalhot nosím bederku. Často tedy v kombinaci s tričkem. Ne vždy bylo vhodné být nahým klukem v pouhé bederce ala tanga s nepříliš širokými a velmi neposednými flapy. Když to ale šlo aspoň trochu, tak jsem byl v létě doma i venku nejraději jen v té bederce.

Dnes stále bederkařím, i když jsem už dávno dospělým. Z indiánů zůstaly krásné zážitky, krásná přátelství, silné morální a etické kodexy, které dodnes plne respektuji, znalosti přírody a zálesáctví, občasné krátké návštěvy táborů a… bederky.

Vzkaz od Špageťáka:
Rád bych Tě zase někdy viděl. Červené kameny praskají a mazut se tětivy stále, plantážník, zdatně drží !!! Spojení má k dispozici Archer.

Vur Fta Txampay

Bederky podle Pátka, přítele Robinsona Crusoe

Ve dvanácti letech jsem objevil knihu Robinson Crusoe. Na další roky mého dětství se tento příběh zařadil jako tažná lokomotiva velké části mých tehdejších chlapeckých fantazií. Exotický ostrov mi voněl překrásným tajemstvím a naprosto dokonalým dobrodružstvím. Představoval jsem si sám sebe, jak na ostrov vystupuji z vln bouře, abych si na něm ze zbytků korábu postavil obydlí. Představa samoty mi kupodivu nevadila. Však nakonec Robinson zachrání Pátka, který mu pak dělá zajímavou a velmi hezkou společnost.

Pamatuji si, jak mne vzrušovaly okolnosti objevení Pátka, jeho divošství a zejména pak divošství jeho nepřátel. S rozkoší jsem si představoval svázaného Pátka, jak si ho kanibalové na pláži připravují do ohně. Na tom temném osudu mladého divocha mne cosi nesmírně přitahovalo. Se stejnou rozkoší jsem si představoval záchranu Pátka Robinsonem a jak ho pak Robinson zraněného a bezmocného ošetřuje ve svém domě. A do třetice: rád jsem si představoval sám sebe jako Robinsona, který Pátka zachrání přesně v okamžiku, kdy se hrot rožně již opírá o Pátkovi slabiny. Zajímavé je to, že jsem si Pátka vždy představoval jako chlapce (a později jako velmi mladého jinocha), zatímco Robinsona jsem si vždy představoval jako mladého muže.

Bederky samotné, tedy konkrétně bederku Pátka, jsem záhy objevil v ilustracích jiného vydání knihy Robinsona Crusoe. Tuto knihu (v italském jazyce) jsem objevil v knihovně jednoho mého kamaráda. V ilustracích obou knih byl Pátek vyobrazen jako krásný a štíhlý mladík. V české verzi byl vyobrazen zcela nahý, zatímco v té italské byl obléknut do bederky s přiléhavou tanga částí překrytou dlouhými tenkými flapy. Ilustrace v české verzi se mi líbily. Byly nádherně vykresleny. Byly barevné a dosahovaly až téměř fotorealistických kvalit. Ilustrace v italské verzi byly z technického hlediska méně kvalitní; byly jen černobílé, často byly jen schematické a spíše byly jen skicami. A přesto se mi na nich Pátek líbil mnohem, mnohem víc. Obederkovaný Pátek odvážně čelící svému temnému osudu se stal mým prvním představitelem dokonalé divošské krásy. A nakonec jsem se do tohoto oděvu oblékl já sám.

Mou první bederku jsem si vyrobil podle černobílých ilustrací Pátka. Bederka mi byla více než jen příjemná. Nejprve jsem se do mé bederky Pátka oblékal jen v soukromí mého pokoje, když jsem věděl, že jsem v bytě sám. Pak jsem si mou bederku začal brát na sebe i do postele na noc. V pyžamu Pátka se mi pak spalo velmi příjemně. Nádherně to stimuloval mé… usínací fantazie a pak dokonce i mé snění. Na konci školního roku jsem vyrobil druhou bederku pro mého nejlepšího kamaráda, kterého jsem zasvětil do bederkaření při jedné z našich společných her v lese na, jak asi nepřekvapí, na ostrov Robinsona. K mému velkému zklamání si darovanou bederku ze sebe po chvíli zkoušení opět svlékl s tím, že než mít na sobě něco takového, tak že v tom lese může zůstat rovnou zcela nahý. A tak se také hned stalo. Skončilo to tehdy skvělou a mimořádně odvážnou hrou na divošské kanibaly, kdy se svléknutá bederka mého kamaráda vrátila zpět do hry jako můj roubík. Prý abych tolik nekřičel, až si bude pochutnávat na obsahu té mé vlastní... :)

Bederkářem se bohužel nestal. V bederce jsem se mu v těch lesích při našich společných hrách líbil, sám se ale do bederky neoblékal. Když už jsme se stali těmi divochy nekde v lese, tak dával přednost plné nahotě. Takto bychom si v těch lesích spolu asi hráli dodnes, kdyby se tam můj kamarád nesesmekl z jedné velké hromady kamení, po které sklouzl a ošklivě si natloukl. Byla z toho zlomená kost, zle sedřená kůže a otřes mozku. V lese se mi naštěstí podařilo brzy najít pomoc, přijela si tam pro nás sanitka a mého kamaráda si nahého odvezla do nemocnice. Kamarád se z toho naštěstí dostal, jen měl pak zlomenou nohou zkažený zbytek prázdnin. Rodiče mu zakázali, aby se se mnou dál kamarádil. Okolnosti zranění syna jim připadaly podezřelé. Nelíbilo se jim, že jsme si spolu hráli v lese prakticky nazí. Snad si i mysleli, že jsem za to zranění byl odpovědný já. I přes zákaz jsme se spolu kamarádili i nadále. Svým způsobem nás tento společný zážitek sblížil ještě víc. Na Pátky jsme si spolu už ale, bohužel, nikdy nehráli.

Na samotném počátku prázdnin mne za pár dní nato čekal odjezd na letní tábor. Když jsem si na tábor připravoval věci, tak jsem si chtěl do kufru dát i mou bederku. Nejprve jsem trochu váhal. Jednalo se o klasický tábor, který měl být o zlatokopech z doby slávy Yukonského Clondike z bělošského pohledu. Nakonec jsem se rozhodl, že si mou bederku přeci jenom přibalím do kufru a pak že se uvidí. Při balení věcí na tábor jsem ji ale vůbec nemohl najít. Na mém tajném místě nebyla k nalezení.

Pak jsem ji objevil. Byla již uložená v kufru mezi ponožkama a slipama. Rodiče mi ji do kufru sami přibalili.

Do té chvíle jsem si myslel, že o tomto mém oděvu divochů mí rodiče nemají ani ponětí. Nemohl jsem se mýlit více! Bederku jsem si vzal z kufru a oblékl jsem se do ní. Zůstal jsem v ní po celý zbytek dne. Byl to obdivuhodně příjemný, až doslova osvobozující pocit. Můj oděv mne před rodiči a staršími bratry oblékl do aury půvabného divošství, které v očích mé rodiny zjevně velmi pozitivně rezonovalo. Nikdo mi nic neřekl, tohle se ale pozná.

Po příjezdu na tábor jsem cítil, že není správná doba a správné okolnosti na to, abych sáhl po bederce. Snad to nebylo ani tak o studu, jako spíše o střízlivém pohledu na věc. Dva další týdny jsem nechal mou bederku spát, a to doslova. Oblékal jsem se do ní jen na noc. Snažil jsem se, abych tento můj noční úbor utajil i před mým kamarádem ze stanu. S rozkoší jsem si ale zároveň představoval, že mne v tom nachytá. Tušil jsem, že o mé bederce ví a že si tyto mé noční výpravy do obederkovaných snů užívá se zvědavou rozkoší. Takhle nám to vydrželo jen několik večerů. Nakonec jsem mému kamarádovi dal velmi nepřehlédnutelnou možnost, jak mne nachytat; chvíli po večerce jsem se vydal ze stanu do umývárky s tím, že jsem si tam nechal ručník, což byla, kupodivu, pravda. Když jsem vstával ze spacáku do svitu malé baterky, tak jsem zapomněl na to, že mám na sobe jen mou bederku. Tohle nešlo přehlédnout. Po návratu zpět se mne hned zeptal na to, co to mám na sobě. Byla to krásná diskuze. Přiznal se mi, že o té mé bederce věděl prakticky už od prvného večera. A rovněž mi přiznal že se mu v ní líbím. Příběh představení mé bederky ho nakonec oblékl do mé náhradní, která mu padla doslova jako ulitá. Do spacáků jsme tehdy oba nakonec ulehli jako dva Pátkové. Oba v bederkách. A protože byl celkem chladný večer a nám byla ve spacáku v těch bederkách docela zima, tak jsme to dali dohromady. Na spacák jednoho jsme si spolu lehli a druhým jsme se přikryli. Bylo to zajímavě důvěrné; myslím si, že jsme spolu usnuli snad až k ránu...

Když už se zdálo, že má bederka, vlastně nyní už naše bederky, zůstanou před den v našich kufrech až do konce tábora, tak se naskytla nečekaná příležitost, jak se obléknout do našich bederek i přes den. Na tábor měli dorazit indiáni. Následující den jsme se měli převléknout do indiánského. Na táborovém návěští (velká nástěnka u jídelny) bylo několik vyobrazených postav indiánů pro inspiraci. Jedna z postav, indiánský chlapec v mém věku, byl zcela nahý, tedy kromě bederky. Jeho bederka vypadala úplně stejně, jako ta, kterou jsem si přivezl na tábor.

Zajásal jsem. Cítil jsem se být Pátkem z Robinsonova ostrova, ne indiánem. Byl to pro mne problém? Vůbec ne! Ten indiánský chlapec z táborového návěští vypadal úplně stejně, jako Pátek. A to byla skvělá zpráva. Na den indiánů jsem se těšil s rozkoší, kterou jsem se před nejbližšími kamarády ani nesnažil skrývat. Většina táborníků si na následující indiánský den připravila různé členky, ponča, u praktikantů si zamlouvali barvy na kůži, někteří veteráni táborů měli k dispozici dokonce i indiánské obleky přivezené z domova. Bederku ale neměl nikdo.

Druhý den ráno jsme se šli s kamarádem v našich nočních úborech omýt. Cestou k umývárce jsme zaujali Sedm Statečných, což byli chapci z nejstaršího oddílu. Bylo jich sedm a byli jádrem tábora. Byla to skvělá parta kamarádů. Za takové kluky by dal každý vedoucí tábora nugget zlata minimálně o průměrné váze menhiru Obelixe. Naše bederky je zaujaly. Prohlíželi si nás zvědavě, s respektem a uznáním, jako bych byli opravdoví indiáni. O pravém původu mé bederky jsem pomlčel, nechal jsem je myslet si, že má indiánský rodokmen. Upřímně, indiáni mi byli stejně sympatičtí, jako Pátek...

Na ranní rozvičce jsme byli v bederce jen dva. Stanout poprvé před celým táborem v pouhé bederce byl pro nás neuvěřitelně intenzivní prožitek. Jak jen srozumitelně popsat tu křehkou krásu intenzivního studu a stejně tak intenzivního vzrušení? Cítili jsme se skvěle; jako bychom byli bájní vyslanci krále divochů tropických rovníkových ostrovů, který si to na tábor střihli přes daleké prérie. Ten kus dlouhé jednoduché látky s řemínkem kolem pasu naprosto deklasoval všechny ostatní indiánské kostýmy, které si ostatní předchozího večera různě připravili. Většinou tyto kostýmy měly podobu jen nějakého toho pera či barevných stuh do vlasů, malování na čele, našly se i pomalovaná bílá třička a podobně. Bederku však neměl nikdo. Tedy kromě nás dvou. Inspirace obrázkem nahého indiánského chlapce v pouhé provlíkačce byla zjevně pokládána za příliš odvážnou.

Sedm Statečných, jak jsme jim přezdívali, se po rozcvičce oblékli do bederek podle našeho vzoru. Obětovali modré prostěradlo, z kterého si nastříhali dlouhé pruhy látek a jako řemínek kolem pasu jim provizorně posloužil provázek. Na oběd nás tak indiánů šlo v bederkách již devět. Vydrželo jim to tak až do konce tábora. Všem sedmi.

S kamarádem ze stranu jsme na tom byly rovněž tak; tedy kromě chvil nutné údržby, případně kromě času stráveného ve vodě nedalekých jezer, nebo kromě návštěvy letního kina. Indiáni se zdrželi jen dva dny. Nahradilo je pak jiné téma, bederky na táboře už ale zůstaly. Staly se stále častěji využívanou alternativou k plavkám, trenýrkám a nebo kalhotám. Tábor je přijal za své.

V kronikách tábora se tento turnus z roku 2005 později označil labelem „Tábor úsvitu bederek“. Na dalších táborech se bederky staly jednou z doporučovaných variant běžně nošeného oblečení nejen chlapců, ale i dívek - a to i v případech, kdy tábory zrovna o indiánech (Mauglí, Tarzan, lovci mamutů, Avatar, Pátek…) vůbec nebyly. Dokud jsem na tyto tábory jezdil jako táborník a později i jako praktikant, tak tam tento typ oděvu byl vždy aspoň u poloviny z nás… pravidelně na nás.

Na tábory již nejezdím, s lidmi z tábora jsem ale i nadále v kontaktu. Bederky jsou na mých táborech stále běžně k vidění. V dnešní době to považuji za zázrak.

Já sám jsem bederky na několik let přestal nosit, protože se mé slečně nelíbilo, že je mám v mém živém letním šatníku. Naštěstí si už tato slečna našla jiného chlapce. Má současná slečna naopak bederky ráda, protože je sama jako indian-hobbyistka používá, tedy nadechl jsem se podruhé a je to skvělé. Myslí si, že jsem také indiánem. Mám rád indiánství, je to krásné hobby, přesto jsem stále spíše tím původním Pátkem. Nechci jí ale kazit radost a tak tedy celkem uvěřitelně předstírám, že jsem indiánem. Z opuštěného ostrova. Z rovníkových moří.

Brzy se nám narodí syn. A vypadá to, že se narodí v pátek… :)

Pátek

Po návratu zpět ke kormidlu

Ve výrazně dohledné době budu mít opět více času na správu stránek. Omlouvám se všem příznivcům stránek (respektive našeho společného předmětu zájmu) za ticho z mé strany.

Zato z Vaší strany ticho nebylo. S rozkoší tímto konstatuji, že jsem od Vás dostal poslední týdny a měsíce krásné e-maily. Byly to e-maily plné podpory; plné zajímavých námětů, obrázků a vyprávění. Nebylo to jen o pochvale projektu stránek; našel jsem i hezké a dobře míněné rady, včetně věcné a konstruktivní kritiky ohledně správy stránek a jejich obsahu.

Upřímně, na jaře 2023 jsem uvažoval i o možnosti, že projekt stránek zabalím a že se začnu věnovat zcela jinému tématu. Měl jsem pocit, že smysl stránek o bederkách blíží bodu vyčerpání. Nyní s překvapením zjištuji, že je mnozí zajímaví a krásní lidé považují za „své“. V některých případech po celá dlouhá léta….

Skvělé, děkuji!

Poslední dva týdny jsem na stránkách udělal jen pár technických změn. Změnil jsem navigaci stránek a postupně opravuji ty nejzávažnější chyby. Stránky jsem upravil tak, aby se daly prohlížet i na mobilních telefonech. Není to stále perfektní, je to už ale výrazně lepší. Původní verze stránek byla na smart-phonech nepoužitelná.

Zrušil jsem sekci „příběhy“. Jak jsem avizoval. Přesunou se do Blogu. Některé z nich. Až je přepíšu do stavu, za který se nebudu stydět. Někdy. Ideálně až pozapomenete na tu mou ostudu, kterou jsem tam po celá dlouhá léta předváděl...

Obdobně jsem zrušil dedikovanou sekci foto galerií a obrázkových galerií. I to projde čistírnou, výsledek na Vás postupně vypadne skrz Blog.

Pokud se někdo z Vás budete chtít podílet na tvorbě příspěvků na stránky, pak se mi můžete ozvat.

Bez obav. Nekoušu. Za různé naše bederkářské speciality a slabůstky se nikomu rozhodně posmívat nebudu. Sám jich mám hned několik… Přijaté informace, texty a nebo obrázky (i soukromého charakteru) považuji za striktně chráněný materiál, který dál bez svolení původního zdroje nedistribuuji. A to ani křížem mezi jednotlivými přáteli, které mezi bederkáři mám. V případě kontaktování mé osoby se nemusíte obávat, že Vás začnu spamovat příspěvky a nebo že si budu vynucovat Vaší aktivitu. Komunikace mezi mnou a přáteli bederkáři běžně probíhá tak, že si například vyměníme nějaké e-maily během týdne a pak máme třeba i rok pauzu. Na případnou žádost o ukončení kontaktu a smazání poskytnutých materiálů, jako i smazání e-mailové komunikace reaguji prioritně a bez dotazů. Takové žádosti vždy plně vyhovím.

S pozdravem, Archer

Drobné změny na stránkách, info o běhu stránek

Opravil jsem několik nefunkčních odkazů na obrázky v sekci Blogu. Náhledy obrázků / fotografií byly OK, plná velikost obrázku ale byla v některých případech nedostupná. Zjistil jsem to zcela náhodou. Pokud mám na stránkách chybu, zejména pak funkční chybu, kdy je chybný popis, chybný odkaz zdroje u aktuálně vystavených obrázků (odkazovaný zdroj může časem přestat existovat, ne vždy tedy za chybu 404 mohu já), chybný link obrázku z náhledu (a podobně), pak mi prosím dejte vědět.

Za celý rok si nikdo z Vás nevšiml, že v Blogu str. 43 nefunguje polovina obrázků, respektive nikdo se ani neobtěžoval mi o tom dát zprávu. Nečekám aktivitu od rychlých návštěvníků. Od kmenových fandů stránek bych však nějakou aktivitu - aspoň v tomto směru - očekával. Ta výrazně pasivní zpětná vazba návštěvníků stránek je pro mne vyloženě demotivující. Jedním dechem však také dodávám, že chyby v kódování stránek jdou, pochopitelně, plně za mnou.

Zároveň oznamuji, že se mění grafický styl navigace listování stránek v Blogu a v ´awa rel (projekt obrázku/fotografie dne). Měl jsem na toto téma zajímavou diskusi s nově příchozím (jak osvěžující, viz horní odstavec!) a zároveň velkým fandou indiánského / Avatarského bederkaření, který tyto stránky o bederkách objevil nedávno. Upozornil mne na to, že button v navigaci do předchozího měsíce `awa rel a do předchozího listu Blogu vypadá jako splachovadlo od záchodu a že odrážka od zbylého těla stránek pod navigací vypadá jako knírek Adolfa & že jsou čísla stránek příliš malá & že by odkaz na index mohl být rovněž o něco větší. Inu, zamyslel jsem, uznal jsem výtky a spáchal jsem opravu.

Rovněž zmizelo prkno z podkladu buttons na levé straně plochy stránek. Podle mého názoru takový podklad pod buttons jen rušil. Bylo to tam zbytečné. Buttons samotné později asi také předělám. Vyloženě šeredné v aktuální podobě nejsou, lepší by ale být mohly. Pokud máte někdo grafický návrh na řešení buttons navigace stránek, pak mi své návrhy prosím pošlete, rád se nechám inspirovat. Eventuelně Váš návrh použiji při dalším updatu stránek.

V projektu `awa rel jsem celkem tlačil na pilu. Vybudované je to až po červen 2023. V příštím měsíci/měsících nebudu v dosahu správy stránek, tedy ať tam není jáma.

Po návratu zpět do civilizace odstraním celou sekci „Texty“. Máte tedy poslední možnost ke stažení původních verzí příběhů, pokud tedy o ně v této podobě máte zájem. Z osmi příběhů některé pošlu do ladícího procesu, zaslouží si to. Opravené a někdy i z gruntu přepsané příběhy se stanou součástí blogu. Některé z příběhů se už na stránky nevrátí.

S pozdravem, Archer

Native Americans
the life and culture of the North American Indian

Autor of the book: Norman Bancroft-Hunt
Illustrated by: Michael Codd
Publisher: Edison, NJ : Chartwell Books ~ 1996
Source (full book): archive.org

Front-page: www.tewng.com
silverwood88@gmail.com