Bederky vinohradu

7.10.2019

K objevování patří i špetka toho strachu. Jsou chvíle a místa, které nás děsí a které nás přesto svým způsobem přitahují.

Vím o jednom mém příteli, že ho v dětství děsily studny. Pokaždé, když se přiblížil ke studni, která nebyla tak zcela zakrytá, tak pociťoval strach. Ikonický díl ze seriálu 30 případů majora Zemana se na něm podepsal velmi hluboko. Z takového chlapce, který cítil mrazení v zátylku pokaždé, když byl poblíž odkryté studny, je dnes mistr studnař, vysoce erudovaný odborník na vrtané studny.

Vím také o jednom člověku z mého blízkého okolí, který ve třinácti letech nezvládl naporcovat vánočního kapra, protože ta krev, syrové maso a vnitřnosti… brr. Dnes je chirurgem s velmi dobrými referencemi.

A vím také o jednom mém příbuzném, který se v dětství bál sklepních prostor. Do sklepa byste jej nedostali, ani kdyby tam na něj čekala jakákoliv představitelná odměna. A dnes vlastní firmu, která se specializuje vyklízením (i) takových prostor. Sám se dnes vyklízení sklepů účastní, pokud je třeba. Sklepy si, jak mi nedávno prozradil, vyloženě užívá.

Já sám si nesu z dětství jeden takový strach. Jako chlapec jsem se bál domovních půd. Tento strach, i když možná bych měl spíše napsat respekt, ke mně prosákl skrz komiks Foglarových Rychlých Šípů. Znáte příběh těch pěti chlapců, jak na půdě našli tajnou komoru, ve které seděla kostra nešťastného Maxmiliána Drába, sběratele známek, který omylem spálil Modrého Mauritia? Pro mne byly domovní půdy místem tajemství, které bylo od té doby tak husté, že by se dalo krájet katanou. Pokaždé jsem si na půdách připadal jako bych byl obklopen duchy, legendami a jakýmsi tichým nebezpečím, které číhá ve stínech. Už jen těch dveří na půdu jsem se obával. Byly prastaré, oprýskané, povrzávaly a byly až na samotném konci schodiště. Za nimi končil známý a bezpečný svět mého domu. Jako by to měl být vchod do singularity. Jako by měl za nimi končit časoprostor reálného vesmíru.

Jako takové mne půdy ale záhy začaly i přitahovat. Byly místem mnoha tajemství a pokladů. Ve čtrnácti letech jsem proto, tu a tam, začal na půdy cíleně chodit. Na půdu mého domu a později i na půdy domů mých spolužáků. Strach z Maxmiliána se stal příjemným kořením mých dobrodružství. Vytvořil jsem si k těmto mým výpravám etiku, která byla ve svém smyslu plně rovna etice urbex. Nic cizího jsem si nikdy z půd bez dovolení neodnesl, žádný zámek jsem nikdy nerozlomil. Má výchova a mé ideály podle not pana Foglara by mi něco takového ani nedovolily.

Zdaleka nejkrásnější půda, kterou jsem kdy navštívil, byla v mém rodném domě. Byla obrovská, měla dokonce dvě patra v půdorysu písmene U. Při jedné z mých návštěv, když mi bylo asi 15 let, tak jsem na té půdě našel staré kroniky a foto-alba jakéhosi prvorepublikového skautského oddílu. Bylo to ve věcech po mém dědovi. Leželo to ve velké truhle, pečlivě srovnané a zabalené do látky. Už v tom přítmí půdy jsem poznal, že jsem nalezl něco zcela mimořádného. Bylo to poprvé, co jsem měl ty kroniky a foto-alba v ruce. A zamiloval jsem se do toho od té první minuty. Před očima mi probíhaly krásné příběhy, které již dávno odvál čas. Zůstaly už jen na listech těch kronik a ve fotografiích. Zůstaly pro mne, pro poutníka skrz čas. Odnesl jsem si to domů, vyčistil od prachu a po večerech jsem si v tom listoval a prohlížel si stovky fotografií. Dvacátá a třicátá léta pro mne od té doby doslova voní indiánštinou, svobodou, krásnou naivitou, přátelstvím a srozumitelností. Bylo toho tolik, že to trvalo několik večerů, než jsem to celé prostudoval. Dodnes si pamatuji, jak jsem v tom ležel jako Bastien z Nekonečného příběhu. (Všiml jsem si, že jste se zmínili o NES v jednom z předchozích příspěvků v blogu... potěšilo mne to.) Svítil jsem si při tom tehdy na ty stránky a fotografie svíčkami a petrolejkou. Mohl jsem si svítit žárovkou, svíčky a petrolejka však byla, řekněme, v té chvíli stylově vhodnější. A také to překrásně vonělo.

Propadl jsem kouzlu letních táborů. Doslova a do písmene, přestože jsem na žádném takovém nikdy nebyl. Dokonce jsem nechodil ani do oddílu. Letní tábory mého dědy ve mně otevřely ty vůbec nejsilnější chlapecké fantazie. Z kronik a foto-alb mého dědy ke mně promlouvalo přátelství, pocit sdílení skvělého společenství, čas nádherných her, lidská krása, radost, ale i tichý zmar, protože jsem věděl, že většina z těch, které jsem viděl na fotografiích, jsou již, zřejmě, dávno mrtví.

Jedna z věcí mne, mimo jiné, zaujala. Nesmírně silně mne zaujala indiánština. Poctivá a ryze čistá indiánština chlapců i dospělých, která si povětšinou vystačila s pouhými bederními rouškami. Tento velmi nezvyklý a odvážný oděv vypadal na jejich tělech nádherně a přirozeně. Od té doby považuji bederní roušky indiánů (zejména provlékačky) za ten vůbec nejvíc slušivý oděv pro mladá a hezká těla chlapců a mladých dospělých mužů. Bederky se pro mne staly mimořádně důvěrným itemem mých fantazií. Oblékal jsem si jimi mé chlapecké hrdiny ve světě mých představ. Ve fantaziích jsem se do nich oblékal i já sám. Jako takové měly v mém světě po mnoho dalších let naprosto mimořádný status. Dodnes jej mají.

Přesto jsem se do bederky jako chlapec sám doopravdy nikdy neoblékl. Ani jsem do ní nebyl nikým obléknut. Mnohokrát jsem to chtěl udělat, nakonec jsem si to ale pokaždé rozmyslel. Snad, jako bych se bál, že ten oděv nebude tak dobrý, jak dobře na tělech těch indiánských chlapců vypadal.

Do bederky jsem se poprvé oblékl až v den mých dvacátých narozenin. Padlo mi to tehdy na tělo jako ulité a bylo to dokonce ještě lepší, než jak jsem si prve představoval, že to bude. A právě o tom bude druhá polovina mého vyprávění:

V rodině máme velmi silné pouto s vinařským krajem na jihu Moravy. Už od mala jsem tam o prázdninách jezdíval. Právě vinice mého strýce (a lidé kolem těchto vinic) byly mé letní tábory a můj oddíl. Všchni ti skvělí lidé z vinohradů. A také ten krásný kraj kolem. Coby chlapec jsem se naučil mnohé o práci na vinohradu. Pro mne to nebyla práce, pro mne to bylo dobrodružství. Jak jsem jen miloval mé letní prázdniny v tom nádherném kraji! Jižní teplé svahy, úrodná půda, rostoucí, zelené a voňavé víno, zrající hrozny, péče o půdu i víno, sběr, proces proměny hroznů v tekuté víno, tajemství sklepů, překrásné letní noci, hlídání vinic před ptáky a škodnou. Několikrát jsem byl na vinicích i na počátku jara, kdy jsme ve vinohradu v noci rozdělávali ohně proti mrazu (fantasticky dobrodružný zážitek, tedy pohledem mladého chlapce a bez ohledu na možné neúspěchy…) atd.

Co má však bederkaření společného s vinohradem? Možná budete překvapeni, ale společného toho má hodně. V mém případě rozhodně. Do bederky jsem se poprvé oblékl až v den mých dvacátých narozenin. Stalo se to v létě, uprostřed příjemně chladivých stínů keřů vína mého strýce. Bederka mi tehdy padla na tělo jako ulitá. Byl to dokonce ještě lepší prožitek, než jak jsem si prve představoval, že by to mohl být.

Příběh toho dne začal ještě té předchozí noci. Tehdy jsem byl již dospělý. Byla tam se mnou byla na pobytu má přítelkyně a spolužačka z VŠ v jedné osobě. Tu noc před mými dvacátými narozeninami jsme spolu sdíleli jedno lůžko. Bylo to poprvé, co jsme se spolu milovali. Tento náš společný zážitek nás po našem ročním vztahu dovedl nejen k té nejvyšší sdílené slasti, ale hned poté i k naprosté důvěře, která po našem spojení již nemohla být vyšší. Povídali jsme si dlouho do noci. Tehdy mi prozradila věci o sobě, které jsem do té doby ani netušil. Ty poslední pečetě k mým vlastním tajemstvím jsem před ní rozlomil také. Bez výjimky. Tehdy jsem jí řekl i o tom, že se mi líbí bederní roušky. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ona byla první. Měl jsem trochu obavu, že se tomuto mému zvláštnímu tajemství jen zasměje, opak byl ale pravdou. Dozvěděl jsem se od ní, že její sestra jezdívala na indiánské tábory a že tedy moc dobře ví, o čem je řeč. Poznal jsem, že se jí to téma líbí. Neodcházela od něj, naopak se k němu znovu a znovu vracela. Nakonec mi popřála dobrou noc a se slovy „… tobě by bederka indiánů hodně slušela.“ mi usnula s hlavou na hrudi jako to kotě.

Ráno jsem se probudil a byl jsem sám. Šel jsem se omýt, oblékl jsem si na sebe oděv a šel jsem na snídani. Snídaně u tamních lidí byla vždy velká společenská událost. Jídelna byla plná dětí a dospělých. Má moravská větev krve je opravdu hodně košatá. Chyběla tam jen má přítelkyně. Hned po snídani jsem se šel po ní podívat. Věděl jsem, že bude někde na vinohradu. To místo milovala. A také jsem ji tam po chvíli našel. Políbila mne, vzala mne za ruku a odvedla si mne dál do vinohradu. Tam mne požádala, abych se svlékl. Její přímá a velmi odvážná prosba mne tehdy opravdu překvapila. Na nic jsem se ale netázal a udělal jsem to, co po mně chtěla. Byl jsem zvědavý na to, co na mne uchystala. Měl jsem jisté představy, které se hned vzápětí staly skutečností. Přímo navazovaly na tu poslední noc, kdy jsme se spolu poprvé milovali. Ani mi nemusela číst myšlenky. Mé nahé tělo jí velmi přirozeně prozradilo to, na co jsem právě myslel. Její ruka si mne hned poté našla. O to další se nakonec postarala její ústa. Chuť mého těla se stala její rozkoší, nemluvě o té mé vlastní. Zhroutil jsem se slastí na zem, kde na mne nasedla a já jí její laskavost vrátil. Byl to zvláštní pocit, když jsem si uvědomil, že by nás při tom mohl někdo vidět. Do toho rána jsem vlastně nikdy nestanul na vinohradě nahý. Už to samotné bylo překrásným a nanejvýš příjemným zážitkem. Když jsem se chtěl poté, co skončila s tou svou nejdůvěrnější hrou s mým tělem, opět obléknout, tak mne jen zadržela rukou. Usmála se, vzala si můj svléknutý oděv a odložila jej za sebe. Místo něj mi podala kousek srolované látky a řemínek. Chvíli jsem nechápal, co to má být. Pak jsem to pochopil. To, co mi podala, byla bederní rouška podle indiánského vzoru.

Hned po tom překrásném zážitku si tak mé tělo mohlo vychutnat mou první bederku. Ten okamžik, kdy jsem na mé tělo přijímal mou první bederku, byl pro mne extrémně intenzivním prožitkem. Svým způsobem to bylo stejně intenzivní a svým způsobem i stejně příjemné, jako to, co tomu předcházelo. Použití slova „stejně“ je však v tomto smyslu jen velmi nepřesné. Možná bych to měl popsat spíše tak, že to bylo příjemné v jiných, stejně intenzivních barvách. Mé tělo ten řemínek a tu nesmírně příjemnou látku přijalo jako svou druhou kůži.

Do mé první bederky mě oblékla má dívka. Její doteky při usazování bederky na mém nahém těle byly přitom vysoko nad rámec obyčejné pomoci. Užívala si mé tělo a mou rozkoš skrz mou bederku snad ještě víc, než prve, když jsem byl nahým. Ani mi nemusela říkat, jak moc se jít tento oděv na mě líbil, včetně toho přirozeného podkladu, který ten provléknutý pruh látky mezi mými stehny vyplňoval. Však mi také sama o té poslední noci řekla, že by si jako indiánka ráda hrála s mladým indiánským zajatcem, kterého by si z jeho bederky svlékla, možná, až při mučení. V jejím podání to bylo, pochopitelně, jen nadsázkou. Pochopil jsem, že mne v mé bederce vnímá ještě o kousek víc intimně, než kdybych měl být před ní nahým. Velmi dobře jsem tomu rozuměl, sám jsem to tak cítil úplně stejně.

První minuty v mé indiánské bederce byly, tedy i pokud pominu příběh, který mne do toho oblékl, protkány hluboce podmanivými pocity. Fyzické pocity rozkoše a příjemna se prolínaly s platonickým vnímáním bederkářství podle mých původních chlapeckých představ a fantazií. Stál jsem uprostřed vinohradu, pod modrou letní oblohou krásného teplého jitra. Pod bosými chodidly jsem cítil jemnou hlínu, na nahých lýtkách konce řídkých travin, na stehnech a mezi stehny hravost flapů, pod flapy pevnost tanga-části bederky, která mi nanejvýš příjemně protékala mezi půlkami a zároveň která mi obepínala mé pohlaví, vzduch proudící kolem mého trupu. Cítil jsem na kůži ramen, jak se jí dotýkají konce mých vlasů. Byl jsem tehdy opálený. Vypadal jsem v té mé bederce nepochybně jako indián. Celkový dojem kazily snad jen ty mírně světlejší místa na mé kůži, na kterých se v tomto smyslu podepsaly mé trenýrky.

Bederka samotná hrála v těchto zvláštních pocitech svou velmi silnou roli. Byl to podivuhodně příjemný pocit naze obléknutého těla. Měl jsem na sobě velmi odvážný oděv, velmi nezvyklý a velmi…. hezký. Cítil jsem se v tom nesmírně příjemně. Kdyby mne někdo vyfotil, tak by se ta fotografie perfektně vešla do těch starých foto-alb mého dědy. Tohle byla jedna z těch silných myšlenek té chvíle. Byl jsem na to hrdý. Zároveň si ale pamatuji, jak jsem se tehdy sám sobě podivil, že jsem se do bederky neoblékl už dříve. Měl jsem za sebou celých pět let váhání. Prakticky celé mé jinošství. Jen pět let. Chvilka.

Nakonec mne ale čekalo ještě jedno překvapení. Byl jsem mou dívkou přímo vyzván k tomu, abych tak, jak jsem, už zůstal. Tento její nápad mne překvapil. A ještě víc mne překvapilo to, že jsem se přistihl při tom, že mne taková myšlenka už napadla také. Zůstat jako indián, v pouhé bederní roušce?! Jít tak pracovat na pole a vinici? Vlastně… proč ne? Při takové práci jsem měl na sobě v horkých dnech (a ten den mělo být opravdu horko) kolikrát jen ty trenýrky a nic víc. Provléknutá bederka je i s těmi jejími flapy vlastně jen takovou jinou formou kombinace tang a trenýrek, která nechává boky nahé. Stokrát jsem si ale mohl říkat, že je to jen jinak střižený kousek látky. Že slipové plavky, ve kterých jsem minulý den pomáhal strýci s podáváním cihel při opravě jedné z budov, že vlastně ukazují víc, než ukazuje ta má bederka. Že je to jen jinak pojatý oděv. Že i kdybych měl být na vinici při práci nahý, tak že by mě mezi těmi keři stejně nikdo ani neviděl...

Jak ale vlastně má bederka vypadala? Byla z modročervené látky (modré okraje s červeným středem), řemínek byl z jakési starší kůže. Vsadil bych boty na to, že zdrojem materiálu na opasek bylo zázemí maštale. Látka bederky pocházela z jedné dekorace z vesnické slavnosti, která tehdy proběhla jen pár dní před tím. Flapy bederky mi sahaly od řemínku až do té poslední třetiny stehen. Šířka látky byla úzká tak akorát, aby mi pod zadním flapem vklouzla mezi půlky a z druhé strany tak akorát, aby přijala mé pohlaví. Zároveň byla široká tak, aby pak ještě vytvořila ploché flapy. Oba měly šíři ne více než dvou dlaní. Látka bederky neměla žádné tunýlky a nebo očka pro řemínek. Tanga část bederky přesto držela celkem pevně. Ani flapy nijak výrazně nezlobily, protože jako takové přímo vycházely z té pevné tanga-části. Měly v tom velmi dobrou kotvu. Jediné, co jsem tu a tam řešil bylo to, že se mi flapy po řemínku trochu stahovaly do sebe. Rychle jsem to ale přestal vnímat jako problém, kterému bych se musel výrazně věnovat. Přijímal jsem to za hravou vlastnost mého indiánského oděvu. Nevadilo mi, že jsem si tu a tam musel mou bederku na těle porovnat. Bederku by natrvalo zkrotilo jen šití, které by však tu dokonalost čistých tvarů narušilo a tak jsem to nechal být. Zkrátka a dobře jsem mou první bederku dostal od někoho, kdo věděl, z čeho je to vhodné udělat a jak to má vypadat. Přesto jsem se jistým úpravám mé bederky toho dne nevyhnul. Při pohybově náročné činnosti prací na poli a vinohradu se to nakonec ukázalo jako... vhodné. Má dívka si ode mne půjčila bederku a na centrální pruh látky mi přišila několik drobných oček, kterými se pak provlékl ten řemínek. Razantně to zpevnilo celou konstrukci a na tváři flapů to nebylo ani vidět.

Takto jsem se tedy toho rána vrátil z vinohradu zpět mezi mé příbuzné a naše přátele. Srdce mi bušilo vzrušením, radostí, ale i nejistotou. Vracel jsem se po boku mé dívky nahý, neměl jsem ani boty. Mým oděvem byla pouhá prérijní bederka, která v tom kraji rozhodně neměla tradici. V oděvu, který jsem měl tolik spjatý s mým světem fantazie. Cítil jsem se jako indiánský Elf v té nejlepší tradici noble savage. Kupodivu se po mém návratu zpět mezi mé lidi nic zvláštního nestalo. Dokonce bych řekl, že se až na pár zvědavých pohledů mému lehkému úboru nikdo vyloženě nepodivoval, třebaže jsem zájem pochopitelně vzbudil. Ty pohledy ale nebyly nepříjemné, spíše mne příjemně hřály. Trošku jsem tomu pomohl tím, že jsem nenápadně roztrousil informaci o tom, že se jedná o sázku a že si tedy budu muset ten můj narozeninový den odbýt jako indiánský kluk. Byla to lež jako věž, za kterou jsem se později trochu styděl. Pár dotazů na ten můj oděv přeci jenom bylo a já nevěděl, jak to vysvětlit, tedy kromě té pravdy, že mne do toho oblékla pro své potěšení má dívka, se kterou jsem jsem se po měsících přátelství poprvé spojil při sdílení lůžka během té poslední noci.

Oděn tedy v pouhé bederce jsem toho dne dostavěl se strýcem zeď, pomohl jsem vyčistit jeden z přívodů vody, z nedalekého sklizeného pole jsem pomohl lidem s traktorem vytáhnout jeden velký kámen. Když už jsme v tom byli, tak jsme z toho pole ještě vybírali do koleček jeho malé bratříčky. Pro někoho práce za trest, pro mne to byla radost na dvě hodiny. S rýči v rukách jsme se pak ještě postarali o půdu vinice. Po poledni jsem, mezitím, doprovodil několik chlapců k nedalekému rybníku. Byl jsem jejich nápadně indiánsky nenápadný dozor, když si tam šli zaplavat. Tito chlapci, vesměs z mého blízkého i širšího rodinného okolí na mě mohli nechat oči. Pro ně jsem byl indiánem a já jim to nerozmlouval. Později večer jsem toho dne našel tyto chlapce, jak se vraceli z nedalekých lesů, kde si hráli. Měli na sobě totožné bederky, jako jsem měl i já. Zdroj materiálu byl totožný. Inspirace mým příkladem byla zřejmá. Nejednalo se o nějakou pomíjivou věc, tito chlapci se toho léta stali opravdu indiány a bederky přijali za své. Nelze ani vyjádřit radost, jakou jsem z toho měl. A nelze ani vyjádřit můj smutek, když jsem si uvědomil, že přesně o tohle jsem já sám přišel, protože jsem neměl tu odvahu vzít si mou bederku ze světa fantazií do reálného světa. Zejména pak mezi mé kamarády. Musela to za mě udělat až má dívka, když mi bylo dvacet let.

Oslavu mých narozenin jsem tak toho roku zpestřil indiánstvím. Stačila jen má pouhá bederka, kterou jsem měl na sobě i jako oslavenec. V té chvíli to již všichni kolem mne přijímali jako samozřejmou věc, že je jeden z nich v pouhé bederní roušce. Zejména pak i s ohledem na to, že jsem v té chvíli v bederce už nebyl jen já, ale bylo nás tam hned několik. Mladým indiánům z lesů to nesmírně slušelo a oni to, pacholci, moc dobře věděli.

Další noc jsem strávil uprostřed vinice pod širákem. Byl jsem tam s mou dívkou, měli jsme jen dvě deky a dvě bederky. Musím říct, že mít oberderkovanou, mladou, štíhlou, zdravou a krásnou dívku po mém boku, pod společnou přikrývkou… bylo něco naprosto nádherného. Ona mne v mé indiánské roli přijímala úplně stejně. A tak se nám příští jaro narodil syn. :)

Je to už dvacet let. Můj syn je ve dnes téměř věku mého prvního obederkování. On však na své dvacáté narozeniny s bederkou nečekal. Do bederky si ho oblékly indiánské letní tábory. S malým přispěním nás, rodičů. První bederku tak měl už v šesti, možná v sedmi letech. Považuje to za přirozený oděv na léto. Naopak se spíše diví, když někdo z jeho kamarádů nemá provlékací bederku v šatníku, než aby měl on potřebu to před svými kamarády jakkoliv tajit. Tradici bederkářství ode mne přijal dokonale. Na vinici jej většinou spatříte jen v pouhé bederce, tak jako i mne. Mne, jeho a jeho bratra, který je jen dva roky mladší a který na pozemské indiány naprosto kašle. Bederky ale rád nosí také. Jeho motiv, proč tak rád nosí bederky, se skrývá zejména ve filmu Avatar; tedy vedle té rodinné tradice, která ho do bederky oblékla ještě dávno před Avatarem. Už roky se nejraději snáší z Pandorské orbity do luminiscenčních pralesů, vždy s nezbytnou bederkou u pasu. Naštěstí se to už obejte bez té modré barvy. Tedy, pokud zrovna nelétá hvězdnou lodí Enterprise. To je jeho druhé velké hobby. Jeho velký vzor kapitán Picard je také vášnivým vinařem, tedy kruh se zde uzavírá.

Tyto stránky jsem objevil až teprve nedávno. Nenapadlo mě, že by se někdo tomuto tématu na internetu věnoval. Ne vše je zde mým šálkem čaje, přesto se mi zde mezi Vámi příjemně… bederkaří. Děkuji. :)

Daidalos

Boys Life - July 1952
krátké zamyšlení v zrcadle času padesátých let

1.10.2019

Bederní roušky byly v minulém století na letních táborech bledých tváří (tedy v euroatlantické civilizaci) vcelku běžným oděvem. Tehdy se lidé bederky neobávali nejen používat (a být zároveň za takový letní tábor odpovědní) ale neobávali se pak ani sdílet příslušné fotogalerie se širokou veřejností. Třeba skrz časopis, což bylo prakticky to samé, jako dnes sdílet takový materiál (třeba) po internetu. Byly to v tomto smyslu zlaté časy.

V současné době tomu tak již není. Používání bederek na soudobých letních táborech většinová společnost přijímá s nedůvěrou. Nebo se tato nedůvěra aspoň veřejně deklaruje. Pro jistotu. Co kdyby... Veřejná prezentace obederkovaných táborů začíná být zdrojem skutečných problémů; kolosálně fenomenální chucpe zvané GDPR a možnost, že si indiánskou nahotu dětí/dospívajících někdo špatně vyloží. Mezi lidmi vzrůstá strach. V tomto prostoru vzniká paralelní svět, podobný, jaký byl v ČSSR za komunizmu. Jen to má jiné kontury. Opět se začíná čelit fanatikům. Opět se začíná šířit jed potměšilých farizejů, který se rozlévá společností jako kapka oleje po vodní hladině. Je tu novodobá inkvizice, jejíž moc rok od roku roste. Jsme její obětí a zároveň ji svou pasivitou podporujeme. Nejhorší na tom je to, že sami přijímáme tento její chorobný pohled na svět. Už i mne si vyškolila. Konkrétně: sám se například zarazím, když uvidím na obrázku zcela nahé dítě na letním táboře. Má první myšlenka?

"On/ona je nahatý/á? Huh? Nezvyklé. A není to podezřelé?"

V první tisícině vteřiny neobdivuji krásu chlapce / dívky, neobdivuji kouzlo té chvíle. Ne, nic takového. Ta první myšlenka je negativní a plná pochyb. Následuje strach, že mám na LCD - eventuelně - ilegální obrázek. Teprve pak otěže převezne opět ten zdravý rozum...

Bederky s lidskou nahotou splývají. Jsou blíž pojmu nahé tělo, než pojmu (dostatečný) oděv. Sdílí s nahotou totožný status. Pokud se bederky někde na táborech užívají, tak se s tím takoví lidé obyčejně už nikde nechlubí. Zejména ne na internetu. Ten zbytek odvážlivců dříve či později bezpochyby tvrdě narazí do zdi. S touto zdí se jednoho dne nepochybně seznámím i já, Archer. Není otázkou jestli, ale kdy. Sám tak začínám uvažovat o tom, že bych to tu měl zabalit dřív, než to za mne udělá někdo jiný.

Fotogalerie obederkovaných letních táborů z veřejných vod internetu mizí. Buď jsou rovnou mazány jejich autory, nebo se na internet ani nedostanou a nebo jsou pod heslem. Za některá taková hesla si mohu já sám. Znepřístupnění některých kmenových/oddílových fotogalerií je občasnou přímou odpovědí na mé dotazy ohledně možnosti použití konkrétních obrázků na zdejších stránkách o bederkách.

Proto takové dotazy vznáším už jen velmi zřídka. A zároveň obecně přestávám stránky letních táborů a oddílů navštěvovat. Pro mnohé návštěvníky jsem bezesporu člověk plný rozporů, které se vzájemně vylučují a které přesto zdárně koexistují vedle sebe. Přidám tedy další takový rozpor: pokud předpokládáte, že já, coby admin stránek o bederkách pravidelně a často navštěvuji stránky dětských indiánských táborů a indian-hobbyistů, tak to předpokládáte špatně. Většina (zejména) českých stránek letních táborů a indian-hobbyistických skupin mne dnes již zcela míjí. Některé mám doslova na černé listině. Z různých (objektivních i subjektivních) důvodů. A to jsem nad drtivou většinou takových stránek před pár lety jásal radostí. Jistě, i tamní stránky se změnily. Změnil jsem se ale i já. Je pouze pár nečetných výjimek, u kterých uvažuji, že bych jim zde dal prostor k prezentaci, i kdyby to mělo být je via linky v odkazech. Zbývá vyřešit jen tu formu.

Výše uvedené řádky jsou jedním z důvodů, proč se tak rád začínám ohlížet do minulosti. A asi je to také přirozený vývoj u zvolna stárnoucího mládence. Minulost máme tendenci si idealizovat. Jen mne tak napadá, co by asi lidé z padesátých let říkali, kdyby měli tu možnost se seznámit s naší přítomností. Na jejich reakce a postřehy bych byl opravdy zvědavý.

Následující dva obrázky jsou z amerického magazínu Boys Life, červenec 1952. Takto pojatou prezentaci indiánského letního tábora dnes již v soudobém časopise / na internetu nenajdete. A pokud ano, tak pak jen jako artefakt z historie.

Použité obrázky, zdroj: Google books

Obederkovaný běh
běh je naším nejpřirozenějším pohybem, který naše těla formoval tisíce let do krásy a dokonalosti

28.9.2019

Už v chlapeckém věku jsem při běhu pociťoval zvláštní pocit uspokojení a radosti. Miloval jsem ten pocit svobody, který mi dávaly mé nohy. Stačila mi k tomu obyčejně jen minimální výbava, tedy jen mé tenisky, tričko a trenýrky. Nic víc jsem nepotřeboval. Běhal jsem pro radost v kopcích na chatě přátel mé rodiny, u moře po bulharských i italských plážích, v maďarských rovinách kolem Balatonu, na tuzemských letních táborech a na jednom v Německu, v českých lesích a po českých loukách, podél řek, po horských hřebenech… Běhal jsem spíše pomalu, ale vytrvale. Nesnažil jsem se nikdy lámat rekordy a nebo být rychlejší, než mí přátelé. Snad třikrát jsem byl přihlášen do různých atletických kroužků a oddílů, nikdy jsem tam ale dlouho nevydržel. Nejraději jsem běhal sám, podle svého, po mé trase a v čase, který jsem si vybral já. Běhal jsem prostě proto, že mne to bavilo. Miloval jsem přírodu a mým během jsem se k ní dostával úplně nejblíž. Co může být víc intimním spojením s přírodou, než právě běh pod korunami stromů, nebo letět po nohou letní loukou? V mém případě se běhu v tomto smyslu nevyrovnalo snad ani to plavání, které jsem měl také rád…

Mí rodiče pochopitelně věděli, že rád běhám. Dostával jsem tak, například, pod stromeček dárky k mému běhu; běžecká trička, trenýrky a boty. Zejména to poslední zmíněné patřilo mezi ty nejvíc top dárky, z kterých jsem měl vždy radost.

Běh jsem měl spojený s mnoha drobnými a ve své podstatě i naprosto banálními příběhy, které mi však dodnes voní romantikou, dobrodružstvím a čirou radostí; například, když jsem běhával tátovi pro cigarety do trafiky, nebo když jsem mohl u moře doběhnout ze vzdálené pláže do kempu pro nějakou tu drobnost, nebo když jsem na letním táboře měl roli posla, nebo když jsem běhával dědovi pro různé zapomenuté předměty z pole do stavení a zpět (brousek, nůž, košík, něco na zub), nebo když jsem běhával do a pak i ze základní školy... Tyto příběhy zde snad ani nebudu dál rozvíjet, protože vím, že pro drtivou většinu z Vás nebudou nijak zajímavé a já to plně chápu. Co by Vás zde ale mohlo zaujmout, jsou právě ty bederky, které jsem jako mladý běžec objevil a později dokonce i přijal za můj vůbec nejoblíbenější běžecký dres. Bederky jsem objevil ještě před pubertou, v jedenácti letech. K mé první bederce si mne toho roku připravily tři prameny, abych se následující rok po čtyřech přímých zásazích nakonec stal jedním z Vás.

Tím prvním pramenem bylo objevení kouzla nahého běhu. Toho roku jsem na letním táboře běžel prakticky nahý (měl jsem jen tenisky) dobré tři kilometry lesem, loukami, poli a chvíli dokonce i podél málo používané silnice a řeky plné vodáků. Tehdy byl tento běh součástí jakéhosi karnevalu. Šlo o to, že jsme si losovali roli pro běh krajinou po dané trase se zastávkami, kde se plnily různé úkoly. V hlubokém kotlíku tak byl schovaný Viking, pirát, uklízečka, indián, šílenec, kominík, staro-řecký atlet, fotbalista, učitel, kovář, boxer, pravěký lovec, voják, pavlačová drbna, hejkal, Jožin z bažin a mnoho dalších takových postav. Já si vylosoval staro-řeckého atleta. Tento los si mne nemohl najít lépe. Jak vypadal starořecký atlet jsem, vzhledem k mému zájmu o běh, věděl velmi dobře. Ten tábor byl v mnoha ohledech velmi zajímavý, bořil hodně hranic a nebo je prostě posouval o notný kus dál. Snad jen na takovém táboře jsem se mohl na startu prostě svléknout z mého trička a trenýrek donaha, abych tak, jak jsem byl, tedy jen v těch teniskách a s kartičkou běžce v ruce, vyrazil na trasu. Samotného mne tehdy má odvaha po prvních metrech běhu překvapila, třebaže jsem na startovní čáře ani na chvíli neuvažoval o jakékoliv jiné alternativě mému běžeckému úboru. Až na trase mi naplno došlo, že krajinou běžím opravdu nahý a že jsem si možná přeci jenom mohl před vyběhnutím omotat kolem pasu aspoň ten ručník, nebo něco takového. Vrátit jsem se už ale nemohl, návrat by v té chvíli byl pro mne již neakceptovatelnou potupou. Možná se mne, pravda, tehdy jeden z vedoucích snad i pokoušel zadržet, když zjistil, že to myslím opravdu vážně, já byl ale rychlejší a tak se nad tím nakonec jen ve smíchu mávlo rukou. V cíli jsem měl v řadách dívek, ale i chlapců (a vůbec všech těch, které jsem na trase při běhu potkal) opravdu zdatný fan-klub. Za kostýmové provedení i nápaditost jsem tehdy dostal plný počet z možných bodů. Možná to bylo vůči ostatním kamarádům i kamarádkám trochu nefér, zejména vůči takovému kováři (běžící s kladivem v ruce), nebo takovému Jožinovi z bažin (běžící jen ve slipových plavkách, celý však důkladně pomazaný červeným jílem), nebo uklízeči (smeták v ruce) a tak podobně. Doslova nejlehčeji se ze všech běžců běželo mně. Stačila mi jen nahá kůže a – boty. Při tomto běhu čas ale nebyl tím nejdůležitějším faktorem. Však se také přepočítával koeficientem podle užitých kostýmů a zejména pak rekvizit, např:

Bába s roštím (běh s otepí chrastí) = 1,7
Kovář (běh s kladivem)= 1,4
Hasič (běh se stočenou zahradnickou hadicí) = 1,5
Indián (běh s oštěpem, sekerkou a čelenkou) = 1,6
Kamenožrout (běh s kameny v rukách)= 1,8
Smrtka (běh s lidskou lebkou a jednou dlouhou kostí z nohy) = 1,5
Staro – řecký atlet (nahý běh) = 0,7 :)
Pirát (s páskou přes oko a velkým dřevěným papouchem v ruce) = 1,9
Rytíř (žádný meč, ale kus ocelového plechu do ruky coby brnění) = 2,0
Kluk plavkyně, jen pro kluky (chlapec v dívčích jednodílných plavkách) =1.05
Kuchař/ka (hrnec a vařečka) = 1,5
Červený/á (jen do plavek, celé tělo dočervena barvou) = 1,05
Modrý/á (jen do plavek, celé tělo domodra barvou) = 1,05
Záchod Ludvíka XIV (štětka od záchodu s pozlacenou rukojetí a rulička papíru) = 1.2
Duch z hradu (zabalený/obalený/zahalený příslušně v prostěradle) = 1.3
Atlet (klasické tričko a trenýrky) = 1,0 - referenční stav
atd… atd… atd…

Koeficient se stanovoval v cíli komisí učenců, přihlíželo se k věku a bylo u toho opravdu hodně veselí. Největší váhu však měly splněné úkoly na jednotlivých zastávkách, kdy se střílelo z luku, házelo se kameny, šplhalo se po laně, určoval se azimut, vázaly se uzly, v trávě se hledaly duhové kuličky, chodilo se se zavázanýma očima po prkně a pak za zvonkem a tak podobně.

Nahý běh, (jako i plnění úkolů) jsem objevil jako nesmírně příjemnou záležitost. Byl to neobyčejně intenzivní prožitek. Věděl jsem, že dělám něco, co se i přes velmi odvážné vedení tábora vymykalo tamním zvyklostem. Zejména, když se jsem se při mém nahém běhu dostal až daleko za hranice nejintimnějšího okruhu soukromí tábora. Ani my jsme se nahoty na táborech – tu a tam – nebáli, ovšem tohle bylo odvážné i na nás. Mne samotného tato má odvaha překvapila. Jednou věcí bylo jít ze stanu do sprch skrz tábor tam a zpět zcela nahý, druhou věcí bylo vyběhnout nahý z tábora a ponořit se do okolní krajiny dobrý kilometr a půl hluboko a potkávat při tom na startu, v cíli, i na jednotlivých zastávkách postupně nejen všechny táborníky, ale i úplně cizí lidi. Styděl jsem se při tom? Ano, ale tak jako… příjemně, mohu-li to tak popsat.

Nahý běh jsem do následujícího roku (na základě té nanejvýš příjemné zkušenosti z tábora) praktikoval ještě několikrát, tentokrát však již zpravidla jen soukromě a mimo dohled lidských očí. A vždy, logicky, v letním období. Například někde v lese za chatou, nebo na břehu moře, na břehu Balatonu a tak. Pro mne to byl vždy doslova rituál. Bývaly to velké běhy s příběhem stále víc a víc inklinující k divošství ve smyslu indiánství protkaného spiritem Mauglího. Zastavil jsem tak, například, někde o samotě v přírodě, chvíli jsem sledoval okolí, a když jsem se ujistil, že jsem opravdu sám, tak jsem se svlékl z oděvu a tak, jak jsem přišel na svět, jsem se proběhl mezi stromy, travinami luk, nebo po nějaké řídce užívané pěšině. Pár set metrů, nebo i několik kilometrů, vždy se smysly zjitřenými na maximální volume. Vždy jsem se při tom doslova opékal nad plameny podmanivého a velmi návykového vzrušení z toho, že jsem při běhu krajinou nahý. Vyhýbal jsem se aktivně zvědavým očím a zároveň mne tato eventualita, (tedy, že můj běh bude mít nějakého svědka) nesmírně vzrušovala. Nelze však nezmínit ten krásný pocit samotného běhu. Proudění vzduchu kolem mé nahé kůže jsem přijímal doslova s rozkoší, která mne hřála skrz naskrz od mých dlouhých vlasů až po mé paty. A věřte nebo nevěřte, nebylo mi tehdy, když jsem začal běhat krajinou nahý, víc jak dvanáct let. Kupodivu mi to procházelo. I já jsem si tehdy naivně myslel, že je to jen a jen mé tajemství, o kterém ale ve skutečnosti velmi dobře věděli ti, před kterými jsem to tajil ze všech nejvíc, tedy mí rodiče. Ono by se to před nimi neutajilo asi ani kdyby můj otec tehdy neseděl se svým přítelem hajným vysoko na posedu, pod kterým jsem se několikrát jako nahý běžec v létě proběhl. Tolerance mých rodičů byla v těchto věcech obrovská. Kéž bych měl i já také takovou odvahu, jakou měli i oni...

Tím druhým pramenem bylo to, že jsem se z jedné naučné knížky vypůjčené z knihovny dozvěděl o mexickém indiánském kmeni Tarahumara a zároveň o indiánech ze severozápadu USA, konkrétně z kmene Navaho. Oba indiánské kmeny mne fascinovaly od první chvíle. Zejména mne fascinoval jejich běh a hned nato ta exotická krajina severoamerické polopouště. Podle několika málo ilustracích a fotografiích z té výše zmíněné knihy měli indiáni kmenů Navaho a Tarahumara na sobě při běhu většinou jen jakési tuniky a nebo košile. Z pod okrajů tohoto oděvu jim byly vidět nahé atletické nohy. Indiáni navíc zjevně běhali bosí a nebo byli obuti do velmi lehkých sandálů. Běh naboso byl můj oblíbený styl, který jsem přesto praktikoval jen výjimečně. Naboso jsem běhával jen po letních loukách (zejména na letních táborech), v měkkém písku u Balatonu a nakonec u moře. Běh indiánů se okamžitě zařadil na čelné místo mých chlapeckých fantazií. Představoval jsem si, jaké to asi je, být členem divošského kmene a běhat po té rozlehlé krajině jako mladý divošský posel, či lovec, nebo snad jako uprchlý zajatec, kterého v zádech stíhá stín strašlivé smrti. Při běhu jsem se tak stále častěji personifikoval do indiánského chlapce, třebaže jsem jinak vypadal jako obyčejný kluk z Evropy, který běží v trenýrkách někde po lesní pěšině.

Ten poslední pramen čerpal z mých prvních prožitků a fantazií přirozeného úsvitu poznávání sexuality. V mém případě se tento úsvit projevoval tím, že se mi začali líbit chlapci v atletickém oděvu. Zejména se mi líbily nahé nohy atletů, mých tehdejších vrstevníků. Anatomie lidských nohou - a zároveň jejich pohyb - mne víc než jenom fascinovala. Trenýrky tyhle krásné partie chlapeckých těl skvěle rámovaly a zvýrazňovaly. Holky mne tehdy moc nezajímaly, což je něco, k čemu se člověk jen těžko a neochotně přiznává. Zejména v té tehdejší době; tedy současnost mínus 25 let. I dnes to není snadné přiznat. Tohle mé tajemství jsem si, mimochodem, pevně držel i před mými nejlepšími přáteli. Ti se tohle se o mně nikdy, až na jednu výjimku, nedozvěděli. Nahé nohy chlapců a jinochů byly pro mne vrcholem tělesné krásy, zejména tedy v atletickém podání, jak jinak. Obdivoval jsem sílu nohou, jejich ohebnost a zároveň pevnost, čistou zdravou pleť. Na ní pak stíny a tvary svalů, zejména šlach. Ve fantaziích jsem se stával velmi mladým masérem atletů. V těch vůbec nejodvážnějších fantaziích jsem byl doktorem, který takové atlety vyšetřoval a... léčil. Případně jsem se sám nechával ve fantaziích jinými „atlety“ masírovat a nebo léčit. Jak asi takové masáže a léčení ve své pravé podstatě vypadaly, nechám na Vaší ctěné fantazii. Jen napovím: většinou to bylo dost odvážné. A hle, dnes, po tom všem, mám po mém boku milovanou ženu a tři krásné děti... :)

Trvalo to ale ještě téměř rok, než jsem tehdy vzal bederky vůbec na vědomí. Nejprve mi bederky indiánů z obrázků té výše zmíněné knihy nic neříkaly. Dokonce bych si dovolil napsat, že prakticky na všech těch obrázcích bylo perfektní vše – až na bederky běžců. Ty měly podobu poněkud nevzhledných hadrů, které mi výhledu na dokonalé atletické nohy indiánů spíše překážely. Ani mne nenapadlo, že bych si měl něco takového obléknout na sebe. Jediné, co mne v tomto smyslu zaujalo, byly indiánské košile, které se mi na běžcích opravdu líbily. Ten vzájemný kontrast trupů zahalených košilemi a nahých nohou běžců se do mne nemohl trefit lépe.

A pak se v rychlém sledu stalo několik událostí, které mne ve svém součtu nakonec oblékly do mé první bederky.

Jednoho jarního dne, jsem dostal od rodičů, respektive od jednoho z našich vzdálených příbuzných žijících v zahraničí, knížku o severoamerických indiánech. Opět se jednalo o naučnou literaturu cílenou na mladé čtenáře. Ilustrace a fotografie byly v této knížce o několik řádů kvalitnější, než v té první knížce z knihovny. Bederky mne poprvé velmi pozitivně zaujaly. Tohle byl ten první přímý zásah. Těm nahým indiánům (často měli na sobě právě jen ty bederky) tento oděv velice slušel. Jejich nahé nohy, když jsme u toho, vypadaly pod bederkami mnohem zajímavěji a přitažlivěji, než kdyby měli mít na sobě běžecké trenýrky. Bederky, které mne v té publikaci tak zaujaly, zde nazýváte jako prérijky s flapy (provlíkačky) a tanga bederky (bez flapů). Prérijky s flapy však vždy hrály první housle. Rád jsem si představoval sám sebe v takovém oděvu a tyto představy se mi více než jen líbily.

Racers at the starting line, Simeon Schwemberge

Za několik dní nato jsem dostal od mého otce fotografii indiánských běžců z kmene Navaho. Podle popisku fotografie byla z roku 1903 a byli na ní tři mladí indiánští jinoši, jak dobíhají do cíle. Jeden měl na sobě prérijku a ti druzí dva měli na sobě jen tanga bederky. Dostal jsem druhý přímý zásah. I tato fotografie si našla svou cestu přímo do mé duše. Nebyla to žádná horská pěšinka pro kamzíky, tohle byla doslova dálnice. Oba typy bederek se mi líbily víc, než bych si zde odvážil byť i jen naznačit.

Třetí přímý zásah, který následoval ty prvná dva, přišel od mého nejlepšího kamaráda. Ukázal jsem mu fotografii mladých indiánských běžců, když jsem byl u něj doma na návštěvě. Vlastně jsem ji nechal jen tak spíše vypadnout z mého školního sešitu, a to tak, aby ji sám našel. Byl jsem nesmírně zvědavý na jeho reakci. Také jsem se ale trochu styděl. Právě mi kamarád našel v sešitě fotografii tří prakticky nahých chlapů, třebaže té fotce již bylo celé století... To, co ale následovalo, se doslova dotklo mého nebe. Zasvítili mu oči a sám začal mluvit na téma indiánů a bederek. Byl zjevně zasvěcen ale byl také... zdrženlivě... nadšený. Byl opatrný na to, co mi říká. Důvod k jeho opatrnosti měl zjevně stejný základ, jako tomu bylo i v mém případě. Tohle mé podezření mne naprosto ohromilo. Jeho tajemství však velmi rychle tálo a to mé vlastní tálo zrovna tak. Na základě té mé fotografie a naší stále odvážnější diskuze na téma bederek nakonec vytáhl ze skříně foto-album. Byly to fotky z jeho tehdy loňského letního tábora. Se zakrývaným studem protkaným pletivem vzrušení mi je podal. Obojí však bylo při vší jeho snaze čitelné, jak už to mezi těmi nejlepšími kamarády naladěnými na totožnou strunu bývá. On si ve mě četl zrovna tak. Podle toho jeho fotoalba se na jeho táboře nosily prakticky stejné bederní roušky, jaké měli i ti tři kluci na mé fotografii. Zejména tedy prolíkací prérijky. Bylo to jako setkání dvou bederkářů, přičemž on byl již ten aktivní, zatímco já jsem teprve stál před startovní čárou.

Když viděl můj zájem a nadšení do bederek, které jsem před ním naprosto přestal skrývat, tak jen sáhl do své skříně a s úsměvem mi podal svou táborovou provlíkací bederku s tím, že si ji mohu hned vyzkoušet. Jeho bederka byla pouhý řemínek na uzel a dlouhý úzký pruh bílo-červené látky bez ozdob. Nesmírně se mi líbila. S jistým ostychem a zároveň s velmi příjemným vzrušením jsem si ji přímo před ním vyzkoušel. Tímto čtvrtým přímým zásahem se ze mne stal mne bederkář. Doslova a do písmene. Dodnes jím jsem. A ano, ten chlapec, můj kamarád, který mi půjčil svou bederku, je právě tím chlapcem, kterému jsem se jako jedinému svěřil s mým tajemstvím, tedy, že se mi líbí nahé nohy chlapců. Od toho jara se mi úplně nejvíc líbily nahé nohy chlapců právě ve spojení s prérijní bederkou indiánů, s flapy i bez. Detailní příběh mého zasvěcení mým kamarádem do indiánských bederek měl být původně napsán místo tohoto náhledového elaborátu. K tomu mému původnímu záměru se ještě vrátím, jen ale pokud k takovému vyprávění dostanu svolení od mého přítele. Tak uvidíme…

Bederka mého přítele se stala mou první bederkou vůbec. Věnoval mi ji i s dobrými radami jak to nosit, jak to nenosit a jak si vyrobit vlastní. Bederkařili jsme pak spolu po další roky, dokud nás dospělost nedoběhla. Dnes se držím bederkaření z nás dvou už jen já.

Od toho jara, kdy mi bylo 12 let, jsem tedy bederkářem. Dodnes jsem ve stavu aktivním. Co se týče bederek a běhu, tak tohle spojení je moje největší radost. V bederkách se velmi příjemně běhá. Jak v těch tanga bederkách, které tedy přeci jenom aspoň zčásti skrývám při běhu pod tričkem, tak prérijky s flapy, ve kterých obyčejně běhám bez dalšího oděvního doplňku. Nečekejte, že mne v tomto indiánském oděvu potkáte někde na běžeckých závodech a nebo na cyklostezkách ve městě. Dodnes je pro mne běh spíše intimním prožitkem, který si nejraději užívám tam, kde jsem jen já, mé tělo a krásná příroda. Bederky pro mé běhání používám jen když se to hodí, což nebývá do roka zase tak často. Je to, řekněme, velmi speciální běžecký dres, který je spojen zejména s létem a s dovolenou. Zvláštní je, že v cizině se odvažuji běhat v pouhé bederce přeci jenom více, než v tuzemsku. Tohle téma bych zde někdy rád rozvedl. Uvidíme, jak se k tomu postavím, raději ale nebudu nic slibovat.

Bederky jsou pro běh velmi zvláštním oděvem. Podle mne není nic hezčího (a příjemnějšího) na tělech běžců, než právě tohle. Nahý běh, jak jsem jej na letním táboře poprvé vyzkoušel, je stále velmi příjemným zážitkem, dodnes se rád proběhnu i zcela nahý. V obederkované nahotě je ale běh přeci jenom o něco příjemnější. Například už jen tím, že tanga bederky a nebo těsnější provlíkací bederky příslušně zkrotí pohlaví. Kdo z chlapců a mužů někdy běžel delší trasu nahý, tak ví, co tím myslím – a ti ostatní na to určitě přijdou také. :)

Tento web o bederkách mi udělal velkou radost. Sice je jen o bederkách, běhu se prakticky nevěnuje, i tak se tu od té první minuty, co jsem Vás zde našel, cítím jako mezi přáteli. Věci zasvěcenými. Že jsou i další bederkáři mne velmi těší. Před deseti lety jsem chtěl udělat podobný internetový projekt. Nezvládl jsem to. Tak aspoň přiložím ruku k dílu tímto mým příběhem, možná později obrázky a doufám, že i dalším vyprávěním.

Obě zmíněné knížky již nemám. Ta první zmizela z veřejné knihovny a o tu druhou jsem přišel při jakémsi velkém úklidu, u kterého jsem naneštěstí nebyl. O fotografii běžců Navaho z roku 1903 jsem přišel nějakým takovým podobným způsobem také. Proto nelze ani vyjevit mou radost, když jsem v `awa rel našel velmi podobné fotografie, které jsou zde použity jako ilustrace k tomuto textu. Spirit těchto vintage fotek stál na počátku mé bederkařiny jako pramen, z kterého se dodnes rád napiji. Pokud Vám tento pramen také chutná, tak mne to jen těší.

Pokud tento text čte (jakýkoliv) indian-hobbyista, pak se všem těmto lidem předem omlouvám za to, že jsem si z indiánů vzal jen ty jejich bederky. Ale: běhám jako indián, vlasy mám jako indián, svobodu vyznávám jako indián, přírodu uznávám jako indián a v přírodě jsem rád jako indián… tak snad mi bude odpuštěno. :)

Navaho

Použité obrázky (v tomto pořadí):
1. Bryan Haynes, Spring Creek, source: artbybryanhaynes.com
2. Racers at the starting line, Simeon Schwemberge, source: libcontent.unm.edu
3. Racers at the starting line, Simeon Schwemberge, source: libcontent.unm.edu

V kůži (a bederce) aztéckého vládce

30.8.2019

Mé letní tábory, na které jsem jezdíval jako kluk, byly pořádány v krásné přírodě severozápadu repuliky. Byly to klasické smíšené letní tábory té doby (osmdesátá léta), ovšem s výjimečně dobrými lidmi ve vedení. Dobrodružství, dobré hry a přátelství; tohle byly tři základní pilíře kouzelné esence kolující v žilách mého tábora a každým rokem to bylo lepší. Rozhodně si nemohu stěžovat, že by mé tábory byly nudné a hloupé.

Na mé tábory jsem přesto nikdy nejezdil s nadšením. Když už jsem tam ale byl, tak se mi tam líbilo. Tento zvláštní paradox se opakoval každým létem, od mých deseti do mých patnácti let. Vždy jsem byl spíš tím vlkem samotářem, zejména pak v tom dětském věku. Vlastně by mi dodnes vyhovovalo být, například, správcem majáku na pustém ostrově, nebo lovcem kožešin někde v liduprázdné kanadské divočině. Pokud jsem se tedy coby introvert znovu a znovu nechával plně a s rozkoší pohltit tím vysoce kontaktním společenstvím tábora, zvláště v tom mladém, zranitelném a nesebevědomém věku dětství, tak to hraničilo se zázrakem. Nebo je to prostě důkaz kvalit takového tábora.

Tyto mé tábory měly jen jedinou slabinu. Nikdy jsme tam nebyli za indiány, respektive za indiány ve fyzickém pojetí podle těchto stránek. Bederní roušky jsme tam za mých dnů nenosili, třebaže jsme se jinak divošské nahoty příliš nebáli. Občas jsme na táboře, například, hráli míčové hry v dresu, kterým byla pouze naše nahá kůže. Při táborových velko-atletických hrách jsme se v okolí tábora po loukách a lesích proběhli i nahatí. O oděv jsme uměli přijít i během výprav do skalních měst, kde jsme nacházeli živý a plně funkční kaleidoskop směsi indiánství, Mauglího, Tarzana, lovců mamutů, Pátků, tajemných civilizací ala filmy Indiana Jones a vůbec všech těch domorodých kmenů z čáry rovníku od Afriky, přes Ameriku až po Oceánii. Nemluvě o vzájemném malování na těla, v odvážnější rovině pak občasné nahé ranní rozcvičky (tohle však už býval spíše jen výsledek, řekněme, sázek mezi klukama), nahých bitev v bahně, nahém přetahování se o lano taktéž v bahně, simulací antických her v plném gradientu autenticity a tak dále. Bylo to prima a bylo to zdravé. Všechny tyto odvážněji laděné táborové aktivity, které se tehdy, tu a tam, uměly obejít bez jakéhokoliv kousku oděvu, či plavek, by dnes byly na táborech daleko za hranou. Na příslušnou necenzurovanou táborovou fotogalerii by se v současných veřejných vodách internetu nedalo ani pomyslet. Možná by se takové fotografie mohly dotknout internetu ještě v devadesátých letech, po Milléniu už ale určitě ne.

Pokud jsem však v předchozím odstavci vyvolal nějaké divoké představy o táboře v akcentovaném FKK duchu, tak tímto odstavcem budu tyto představy zase mírnit. Nahota a zejména ta odvážněji pojatá nahota v divošském ladění nebyla součástí běžných táborových dnů. Tábor se nahocení nebál, ovšem když už se to stalo, tak to vždy bylo až jako výsledek velmi specifické konfigurace her, času a celkového vyladění dne a vůbec nálady. Nepovažovalo se to za samozřejmost. Vždy to mělo punc výjimečnosti. To slovo "občas" jsem v předchozím odstavci rozhodně nenapsal jako prázdný obrat. Také zde musím napsat tu takřka povinnou větu: na mých táborech, co jsem byl přítomen, nikdy nedošlo k tomu, že bych měl byť i jen ten sebemenší dojem, že by si mne tam někdo z dospělých svlékal, nebo na mne snad i sahal, pro své, řekněme, ryze intimní potěšení. A to jsem byl zdravý, štíhlý a atleticky vypadající chlapec, tedy ideální cíl. Nebyl jsem žádnou výjimkou. Tábory byly tehdy takových dětí doslova plné. My děti jsme měly tehdy ke sportování opravdu hodně blízko, však to také na nás bylo hned poznat. Rozhodně jsme vypadaly zdravěji a štíhleji, než jak vypadají dnešní mobil-zombie a vůbec přilehlé digitální živly v totožném věku. Vztahy dítě-dospělý byly na mých táborech ve výše naznačeném slova smyslu korektní.

Jako kluk jsem v bederkách prakticky vyrostl, jen jsem tento oděv obyčejně nosil jen tajně, o samotě a nebo jen v kruhu mých nejlepších přátel; například doma, s kamarády ze ZŠ při ryze soukromých hrách na indiány a nebo prostě jen na divochy v lese. Mé bederkaření se stávalo více odvážné zejména o letních prázdninách; mezi dětmi na vesnici u mé babičky, při mých výpravách na kole do lesů a polí za mé rodné město a nakonec i v zahraničí, zejména v Bulharsku u moře. Rád jsem bederky nosil po indiánsku i místo mého pyžama. Příjemně pak startovaly mé sny. Pod přikrývkou jsem se v tom cítil dobře. Společný znak těchto prožitků byl jednoznačný – bederky byly mým oděvem, ve kterém jsem se rozhodně neukazoval jen tak každému. Byly mou uniformou pro ta nejintenzivnější (a nezřídka i ta nejintimnější) dobrodružství v akcentovaném indiánském ladění, respektive v ladění naivní noble-savage indiánštiny mladého domorodého kluka... ze střední Evropy. Jak jsem ale vůbec objevil bederky a s tím související indiánštinu? Bederky byly celkem přirozeným nástupcem mých slipových plavek. Zdroj mé záliby v nošení slipových plavek byl, mohu-li to na sebe takto prozradit, ryze intimní. Bederky v tomto převzaly štafetu (zejména) od plavek a povýšily to na zbrusu nový, vyšší level. Jak se ale ze slipových plavek stane indiánsky laděná provlíkačka s flapy? Snadno. Přes kladku červených trenýrek (prazáklad flapů) oblečených přes plavky (postupně redukovaných do tang), přes gymnasticko-zápasnický chlapecký přiléhavý dres. V tom posledním jsem míval velmi příjemné pocity více než jen plně akcentované nahoty, byl v tom silný vektor k příběhům divošství, tedy k indiánským bojovníkům a amazonským lovcům. Tu a tam i přes jednodílné dívčí sportovní plavky (jisté nesmírně příjemné zážitky, kdy jsem byl takto několikrát obléknut coby živá simulace ulovené amazonky; a to mými kamarády, kteří si mne pak chystali jako oběd s velmi intimní přípravou. Stačilo tehdy málo a u dívčích jednodílných plavek bych zůstal. První dražší věc, kterou si pamatuji, že jsem si kdy sám koupil, byly právě dívčí jednodílné plavky, se kterými jsem si pak, zejména tedy v nočních hodinách, užil jako kluk spoustu příjemných chvil. Mít něco takového na těle, navíc s vědomím, co by se stalo, kdyby mne při tom někdo načapal…? Bylo to vyloženě návykové. Jen jedna věc mi tehdy byla na těle ještě o něco příjemnější, než ty jednodílné dívčí plavky; má indiánská bederka.

Indiány jsem tedy objevil vlastně až skrz mou bederku. K indiánům jsem se tedy dostal skrz objevování mé sexuality. Obyčejně tomu bývá, pokud tedy vím, naopak. Indiánština mého dětství a zejména dospívání (od mých 15 do 18 let měla nesmírně intenzivní akcent) má tedy tento obtížně publikovatelný pra-základ, který v mém běžném indiánském curriculum vitae raději strategicky cudně vynechávám.

Už v mých jedenácti (určitě však nejpozději ve dvanácti letech) jsem si coby účastník letního tábora opravdu hodně přál vyměnit mé plavky, trenýrky a tričko za pouhou bederku, konkrétně tedy za provlíkačku a nebo za tanga bederku. Předlohy k bederkám ala Pátek (tanga) a nebo bederky prérijních indiánů (provlíkačky) jsem objevil v několika krásných ilustracích v mých knížkách. Tento můj divošský oděv jsem si vyráběl já sám. Mé tanga bederky byly vlastně velmi odvážnými adamkami, kterým jsem zadní část zredukoval na pouhý provazec látky protažený mezi hýžděmi. Bederky s flapy pak byly klasické provlíkačky, která měly pruh látky široký od jedné po dvě dlaně. Preferoval jsem vždy delší flapy. Ani provlíkačku a ani tanga-bederku jsem však na mých táborech nikdy veřejně nenosil, přestože jsem měl oba tyto typy bederek přibalené v kufru. Z mé indiánské výbavy jsem tak na táborech běžně používal jen mou úzkou řemínkovou čelenku, amulet na krk, indiánský nůž - tedy „indiánský“ podle mých tehdejších představ, indiánskou košili, jedno lehké krátké trojúhelníkové pončo a jedno dlouhé pončo od ramen po kotníky. Tyto ozdoby, košile a tato ponča rostla se mnou. Užití těchto indiánských itemů si mne při veřejném použití naráželo na hroty svých hřejivých kopí, a to doslova skrz. Připadal jsem si jako utajený indiánský princ, jako syn divošského krále, který je na tajné misi mezi bělošskými dětmi. Byl to nesmírně podmanivý a návykový pocit. Zlatý hřeb mé plné proměny v indiána se však na veřejné půdě tábora nekonal. Nikdy jsem si veřejně neoblékl ani jednu z mých bederek. Vždy mne zastavily mé obavy z přijetí mé indiánské nahoty táborem; i kdybych se měl do bederky obléknout jen na ranní rozcvičku, nemluvě pak o tom dalším; tedy že bych, například, šel v pouhé bederce k ohni na opékání buřtů a večerní tance, že bych se měl do bederky obléknout při výpravách do skalních labyrintů (tam jsem tomu byl několikrát hodně blízko), že bych ji užil jako fotbalový dres, nebo jako atletický oděv během táborových olympiád (konkrétně atletika v původním řeckém stylu, tam by se perfektně hodila má flap-less bederka), při plavání (místo plavek; tedy, pokud jsme je vůbec měli při plavání na sobě) a nebo že bych nosil bederky místo trenýrek do lesů a na pastviny, ve kterých jsme prožívali fantastická dobrodružství velkých i malých táborových her, včetně těch celo-etapových.

Můj stud za indiánskou nahotu, kterou by kryla pouhá bederní rouška, byl naprosto iracionální, zvláště s ohledem na to, že jsme se v kultuře tábora společnému nahocení rozhodně nevyhýbali. Nestyděl jsem se za nahé tělo, já se styděl za mou bederku. Představení mých bederek celému táboru mi tehdy připadalo jako krok do čiré fantazie. Z dnešního pohledu vím, že jsem udělal velkou chybu, že jsem na táborech nechával mé bederky na dně mého kufru. Dodnes velmi lituji této promarněné šance, respektive celé té dlouhé série všech těch šancí, které mi táborový spirit usilovně a takřka neustále kladl přede mne na cestu. Jinak řečeno, byl jsem schopen si nechat pomalovat dívkami nahé tělo v plné důvěře, a to tak, že při tom nevynechaly ani mé pohlaví, ale provléknout si mezi nohama pruh látky a jít coby indiánský kluk v pouhé bederní roušce - třeba - na ranní nástup? To bych se snad raději nechal dobrovolně stáhnout z kůže - a přitom jsem si tolik přál nechat každé ráno ty mé trenýrky ve stranu a sáhnout po té mé bederce. Strach a vzrušení; tyhle dva hraniční pocity se o mne praly a trhaly si mne na kusy.

Slovo „nikdy“ je ale v mém případě poněkud nepřesné. V plných světlech reflektorů táborové komunity jsem se až do posledních dnů mého posledního tábora do mé bederky nepřevlékl. Poslední dva dny jsem to ale udělal. Jinak jsem bederky na táboře užíval neveřejně. Obojímu bych si zde dovolil věnovat věnovat následující řádky:

Na posledních třech táborech jsem se do mé bederky mnohokrát oblékl, respektive svlékl, když jsem držel noční hlídky. Pamatuji si ten fantasticky krásný pocit, když jsem, například, seděl u žhavých uhlíků vyhasínajícího ohně, u kterého jsme si prve, když byl ještě v plné síle, opékali buřty, hráli si divadelní scénky, vyprávěli, diskutovali, radili se, tancovali, a zpívali naše večerní táborové písně. Mou utajenou indiánštinu jsem si nosil na noční hlídky, kdy jsem býval pod hvězdami temné noci obyčejně sám, v pouhé bederce, prostě jako poctivý indiánský kluk. Jediný nepřítel mé indiánské nahoty byl snad jen ten noční chlad, před kterým jsem se chránil mým dlouhým pončem. Jak jen popsat tu chvíli, když jsem jen seděl u žhavých uhlíků ohně a nebo když jsem se procházel mezi ztichlými stany podél temné hrany lesa plného tajemství, případně i mezi mými spícími druhy, když jsme byli někde venku v lese pod širákem? Vzpomínám si na ten příjemný chlad letních nocí, jak mi od spodních okrajů ponča stoupal zvědavě po nahých nohách k trupu a jak mi přesto bylo pod tím pončem (a nebo pod přikrývkou přehozenou přes ramena) krásně teplo. Doteky mé bederky provléknuté mezi mými stehny si mne těch chvílích nacházely v těch nejlepších tónech fyzického příjemna. Miloval jsem ten kontrast, jak si flapy mé bederky hrály s kůží mých nahých nohou a zároveň tu přívětivě poddajnou pevnost přiléhavě provlečené látky přes mé pohlaví, odkud mi protékala mezi hýžděmi v podobě látkového provazce k řemínku u pasu. Tuhle univerzální řeč, jakou provlíkačky k nahým tělům pod sebou promlouvají, jsem miloval. Zvláště v noci, kdy má tato řeč svůj přirozený akcent tajemna. Kalhoty jsem během mých nočních hlídek nosil jen tehdy, když bylo opravdu chladno. Přes ty mi ale i pak prakticky vždy splývaly oba flapy mé bederky, tedy pokud jsem na sobě místo mé prérijky neměl mou tanga bederku. Užíval jsem si svobodu noci, užíval jsem si mou roli indiánského zvěda a zároveň ochránce tábora. Hlídal jsem odcházející oheň, zatímco má fantazie byla jako řeka, která si mne nesla nocí. A nezajímavější to bylo právě tehdy, kdy jsme mívali hlídku ve dvou. S rozkoší jsem se před mým druhem hřál v mém tajemství. Pohrával jsem si zejména s tím, že bych se mu odhalil jako indián. Zejména v pozdějších letech, když jsem již byl starším táborníkem. Byla to skvělá hra, kterou jsem si uměl užívat, zvláště pak tehdy, když jsme měli živý oheň, který byl jednočlenné hlídce přísně zapovězen. Světlo ohně nebylo dobrým přítelem mého tajemství... a já si to riziko prozrazení s rozkoší užíval. Nemluvě o tom, že oheň hřeje a že je v nočních stínech doslova hypnotickým.

Do obou typů bederek jsem se oblékal i večer před spaním, když jsem uléhával do mého spacáku a nebo přikrývek ve stanu, vyjímečně pak při spaní pod společným širákem. Zejména v mém stanu to pro mne bylo vyloženě dobrodružnou hrou. Bederky jsem na sobě nosil pod spacákem (nebo pod přikrývkou) doslova nadosah mého kamaráda přes tu naší společnou uličku mezi lůžky. Vyloženě jsem si užíval nebezpečí, že budu odhalen jako obederkovaný indián, kterým jsem se tehdy skutečně cítil být. Tento oděv mi byl na nahém těle v noci nesmírně příjemným. Býval to spirituálně fyzický prožitek, který sloužil doslova jako Petriho miska mých indiánských fantazií. Spaní na indiána bylo pro mne vyloženě rozkoší. V leže na břiše jsem chodíval naproti těm vůbec nejpříjemnějším pocitům různými pohyby trupem skrz pohlaví proti povrchu mého lůžka. Vždy skrz látku mých bederek, které tyto nejintimnější pocity doslova akcelerovaly. Tento tělocvik se neobešel bez různých zvuků, které tuto mou aktivitu prozrazovaly snad až příliš čitelně, zejména, když jsem si přestával dávat pozor, což bývalo právě v okamžicích vyvrcholení. To různé šustění, tření, povrzávání, ten zrychlený dech a nakonec to tiché zasténání při vyvrcholení by se rozhodně nedalo před bdícím kamarádem utajit. Po těchto mých indiánských stezkách slastí jsem se tedy vydával jen tehdy, když jsem byl přesvědčem, že můj druh na druhé straně stanu spí. Jak asi snadno uhodnete, tak můj odhad situace býval, tu a tam, chybný.

Obdobně jsem do mých bederek oblékal o poledním klidu. Bez dovolení a tajně jsem někdy opouštěl půdu letního tábora, abych se pak v bezpečí křovisek a vysokých trav mýtin převlékl za indiánského kluka. Zpět k táboru jsem se pak tajně vracel jako tajný indiánský zvěd tak blízko, jak jsem se jen odvážil. Byly to mé malé soukromé hry, které jsem miloval. Srdce mi pak pokaždé bilo jako zvon. Strach z prozrazení mne při tom svíral jako v čelistech svěráku a já si to doslova užíval. Zažil jsem během těchto indiánských výprav mnohá dobrodružství, kterým bych mohl věnovat celou knížku o mnoha desítkách drobných příběhů. Očima indiánského zvěda jsem viděl mnohé. Tábor měl najednou zcela jiné perspektivy. Byl jsem svědkem malých i velkých událostí, jako například, když jsem coby indiánský zvěd tajně nachytal chlapce a dívku, jak si kousek za stany v ochraně houštin jednoho poledne spolu hráli velmi intimní a velmi soukromou hru na, řekněme... na doktory. Má bederka mi v té chvíli byla opravdu velmi těsná, když jsem to měl před sebou přímo z první řady, sám neodhalen… a víc raději již nebudu ani naznačovat. :)

Co však mohu prozradit je to, že mne několikrát při těchto mých poledních výpravách téměř nachytali jak vedoucí, tak někteří mí spolu-táborníci. Unikal jsem jim vždy doslova v poslední chvíli. Tehdy bych určitě řekl, že naštěstí. Dnes již říkám, že bohužel. Mé polapení v mé indiánské roli by určitě nebylo nepříjemným zážitkem a mnohé by vyřešilo. Největší problém, kterému jsem při tom vždy čelil, byl ten, že se mi jen těžko vysvětlovalo mému kamarádu ze stanu, kam že se to o poledním klidu vytrácím, a proč že se pak po desítkách minut vracím zpět celý pošrábaný od větví, s bodláky ve vlasech, popálený od kopřiv a popřípadě s trenýrkama/teplákama naruby. Převlékání zpět do bělošského bylo někdy komplikované...

Vedlejším benefitem těchto mých her bylo to, že jsem se tím naučil umění být nenápadným v krajině. Má bělošská kůže a červená látka bederky tohle dost znesnadňovala a přesto jsem jako zvěd prakticky vždy obstál, na co jsem dodnes náležitě hrdý. Je překvapující, jak málo stačí, aby lidské oko nevidělo to, co má přímo před sebou. Stačí jen trocha snahy, rozvahy a kousek toho štěstí.

Mí spolu-stanující kamarádi mi na tohle všechno nakonec nejpozději ve druhé polovině tábora přišli. Že chodím na hlídky jako indián, že jako indián v noci spím ve spacáku, že se o poledním klidu jako indiánský zvěd plížím kolem tábora. Že nosím bederky. Prozradilo se to každým rokem, pokaždé jinak a každým rokem to bylo zajímavější. Za pět mých táborů jsem tak přirozeně zasvětil do bederkaření tři chlapce. Každý z těchto mých indiánských tří roků (možná to byly čtyři roky) to byl jiný chlapec, líbilo se to ale každému z nich. Aktivně přijali bederky podle mého vzoru za svůj vlastní (rovněž) tajný oděv, se kterým začali náležitě experimentovat; například o nočních hlídkách, brali si to na sebe do spacáku na noc a tak podobně. Byly to tři krásné příběhy zasvěcení do bederkařiny, které, pokud se mi to podaří kloudně sepsat, s Vámi skrz zdejší stránky později velmi rád nasdílím, případně požádám admina stránek o update tohoto textu. (Archer: bude mi potěšením.)

Když mi bylo patnáct let, tak to znamenalo, že jedu na můj tábor naposledy. Říkali jsme tomu, jako že "čas ho tento rok sklidí". Byl to docela černý humor, který však dokonale vystihoval to, co mne samotného čekalo. Z vrcholu na samotné dno, nebo spíše za bránu tábora, která už natrvalo měla zůstat ex-táborníkovi uzavřena. Dostal jsem se na tu nejvyšší příčku táborové hierarchie, mezi ty nejstarší táborníky. Byli jsme bráni za poloviční praktikatny. Byl to můj nejkrásnější tábor ze všech, počasí dokonale sedlo. Měli jsme skvělou celoetapovou hru na téma mimozemských agentů, což znamenalo, že jsme byli mimozemšťané, kteří zkoumali třetí planetu od Slunce, respektive, kteří zkoumali lidskou historii a přítomnost, aby pak podali na své planetě příslušnou zprávu. Jak nyní sedím u klávesnice a píšu tento text, tak mi úplně vyhrkly slzy a na chvíli se mi zastavil dech. Tisíce vzpomínek, krásných prožitků, je to jako návrat do toho úžasného času táborových her. Mít tak stroj času, tak přesně vím, do jaké živorní etapy bych nasetoval kormidla... ale zpět k bederkám:

Tehdy, předposlední den mého posledního tábora, jsme měli sehrát nějaké kratší divadelní představení. Jednotlivé skupiny chlapců a dívek měly ostatním sehrát večer u ohně nějaký ten kousek z lidské historie. Pantomimu, tedy beze slova a pokud možno bez jakéhokoliv zvuku. Mělo to být vysíláno mezihvězdným vlnovým přenosem, do kterého se zvuk již nevešel, jen obraz. Diváci měli zároveň uhodnout o čem to je a napsat název události v maximálním počtu dvaceti znaků na papírové pásky. Bylo to vlastně soutěží o nejlepší scénku a zároveň o nejbystřejší diváky. Má skupina, do které jsem patřil, dlouho nevěděla, jaké historické události se budeme věnovat. Měli jsme hned několik témat, neuměli jsme si však vybrat to finální, které bysme nastudovali. Jedno z témat bylo o kolonizaci Ameriky, konkrétně o Cortézovi a o pádu aztécké říše. Po poradě s naším navigátorem (jinak také vedoucí) jsme si vybrali nakonec Cortéze. Indiánského krále jsem hrál já, za pomoci dalších čtyř kamarádů a dvou kamarádek, kteří představovali můj lid. Tehdy jsem měl na sobě před táborem poprvé svou bederku. Jen tu bederku a nic víc. Mí přátelé, kteří představovali Aztéky, měli na sobě jen barvy, jinak byli nazí. Cortéz a jeho vojáci vypadali jako mušketýři, což nejprve diváky zmátlo, nakonec ale všichni správně poznali událost, kterou jsme před nimi sehráli.

A bylo to velmi povedené, zejména se povedla poprava indiánského vládce - a také to, jak zlaté šílenství ovládlo bílé dobyvatele. Užíval jsem si to doslova a do písmene jako mou životní roli. Poprvé jsem byl před někým takto veřejně jako indián. Splnil se mi můj sen být v pouhé bederce na půdě tábora uprostřed celého toho společenství. Bez dalšího popisu, které by zde asi zbořilo veškeré tabu dané Archerem, se velmi rád přiznám k tomu, že na mně tehdy mohli diváci nechat oči, zejména tedy dívky. Dokonce i ti nazí Aztékové, kteří byli nakonec také zabiti, byli až ti druzí v řadě. Bederní rouška prérijních indiánů (propůjčená Aztékům coby královský oděv) na mém těle všechny vyloženě zaujala. Trochu mne mrzelo, že jsem měl na sobě tehdy tu bederku jen já sám, na druhou stranu to malování na mých nahých poddaných byla hned ta druhé dobrá alternativa - hned po bederkách. Inu, mohlo se to zkombinovat, tak jako tomu bylo v mém případě. Mým indiánským poddaným bylo nabídnuto použití totožného oděvu, všichni se to ale nakonec po vyzkoušení (pro mne krásný zážitek, být v této věci odborným poradcem) styděli pro scénku obléknout, zatímco jejich plná nahota byla pro ně jinak celkem OK. To, podle mého názoru, perfektně ilustruje zvláštní status mého královského oděvu, kterým prostě bederky jsou. Po skončení našeho představení jsem si mou bederku na sobě nechal po zbytek večera. Následující den jsem si ji vzal na sebe před ranní rozvičkou hned po budíčku a nechal jsem si ji na těle až prakticky do odjezdu z tábora. Téměř dva dny, dva poslední dny posledního letního tábora, jsem tak na táboře nosil místo mého bělošského oděvu (tričko a trenýrky) jen mou bederku a to tak, jak jsem si celé ty roky přál.

Další rok jsem na ten tábor již nejel, věkem jsem se na něj již nevešel. S bederkařením jsem se opět stáhl do soukromí. Na ty dva dny krásného bederkaření na půdě tábora vzpomínám jako na zázrak, z kterého dodnes čerpám energii. Lidé, kteří na letních táborech bederky běžně nosí se zde asi pozastaví nad tím, proč jsem to nošení bederek na táboře tolik let tak tajil. Vůbec se tomuto jejich údivu... nedivím. Sám dnes nedokážu pochopit, proč jsem se toho tak bál, když jsem o to zároveň tak stál. A přitom to bylo tak snadné. Prostě se svléknout do bederky a nechat tričko a trenýrky ve stanu. Ideálně i s botama.

Dodatek 1. Další rok, kdy byl tábor pořádán již beze mne, byly bederky na tělech táborníků celkem běžné, jako takové byly dokonce doporučeny jako jeden z itemů základní výbavy táborníků. Celoetapová hra byla na téma indiánů severní ameriky. Táborníci po americe cestovali od kmene ke kmeni a od pobřeží k pobřeží parním vlakem. Bederky se tedy vyloženě hodily. Fotografie aztéckého vládce byly v pozvánce táborníkům tohoto následujícího tábora přiloženy jako vzor, který pak vyloženě frčel ještě několik dalších let... Tohle vím od mého táborového přítele, který měl čas "své sklizne" hned následující rok po té mé. Ukázal mi fotografie z onoho tábora a já byl z nich doslova u vytržení. Krásné bederky, naprostá fantazie.

Dodatek 2.Vše bylo další léta OK, tábor letěl světem chlapců i dívek doslova jako mezihnězdný koráb skrz galaxie dobrodružství... dokud nepřišla revoluce, s ní i nová doba, změna vlastnických vztahů (ta louka a i s okolím tábora přestala patřit podniku pořádající tyto tábory) atd. Parta pořádající tyto tábory se v těch turbulentních letech počátku devadesátek rozpadla. Část toho nechala uplně a zbytek se sloučil s jiným podobně zkrachovalým táborem. Bederky i na těchto táborech byly velmi běžným oděvem chlapců (byl to už jen chlapecký tábor). Koncem tisíciletí ale opět přišla nová doba v nové době a tomuto táboru byl zakroucen krk znovu. Zvolna stárnoucí vedoucí z té staré dobré gardy si jednoho krásného dne řekli, že to v tom nejlepším raději zabalí sami; mimo jiné kvůli stupňující úřední buzeraci a vůbec vzrůstajícího počtu pravidel, nařízení a hlídačů. Kromě toho je u tak podezřele indiánsky nahých táborech přeci jisté, že se tam musí dít něco nekalého. A kdyby se náhodou nedělo, tak si to vymyslíme. Pravdě se musí jít někdy trochu vstříc, i kdyby to mělo být lží, že...

Dodatek 3. To naše divadelní představení, respektive ta scénka u ohně o pádu aztéckého krále, měla po letech zajímavou koncovku. Poslední dílek skládačky zapadl přesně na své místo. Po letech jsem se setkal s jedním z bývalých vedoucích z mého tábora. Chvíli jsme si o našich táborech povídali a já se dozvěděl něco, co jsem celá ta léta beztak tušil. Vedoucí tábora a praktikanté o tom mém indiánském skrývání v okolí tábora o poledních klidech moc dobře vědeli. Věděli to už od toho prvního léta, kdy jsem si na tábor přivezl mé bederky.

Nechali si mne tak ale hrát a předstírali, že mne nevidí. Bylo jim to docela sympatické. Dokonce už od toho dne, co si toho všimli poprvé, začali uvažovat o tom, že by mohli zavést prvky indiánštiny do běhu táborů podle mého příkladu. Pro mne, bohužel, váhali po celé ty tři zbylé roky. Velký indiánský start byl až následující rok, kdy jsem již na táboře nebyl přítomen.

V bederce jsem se jim velice líbil. Myslel jsem si, že jsem tajný zvěd, který sleduje bělošský tábor. Omyl. Byl jsem to já, kdo byl sledován. Těšili se na to, že mne mí kamarádi jako indiána jednoho dne objeví a uloví. Dokonce už byly i jakési přípravy na to, jak se pak stanu zajatcem celého tábora. Naštěstí (nebo bohužel) tohle nikdy nepřekročilo hranici příprav. Tou "zajímavou koncovkou" jsem myslel to, že jsme byli k realizování té konkrétní scénce o Aztécích nepřímo navedeni vedoucím, respektive vedoucími tábora. Věděli, že by mi ta role krále indiánů vyloženě sedla. Kostým jsem na takovou roli měl ještě dřív, než jsem se proměnil ve vládce Aztéků a oni to moc dobře věděli. Měl jsem... kvalifikaci bederkáře. Byl to vlastně takový test bederek na půdě tábora, taková zkušební jízda. Pro ten další rok.

Dotatek 4. Bederky dodnes nosím, i když už ne jako indián. Nosím je proto, protože je mi takový oděv velmi sympatický a velmi příjemný. Zvláště v létě. Jsem opatrným emitentem bederkaření, zejména v řadách mých přátel a jejich dětí. Pár už jich tak mám na svědomí. :)

Akeela

Front-page: www.tewng.com
silverwood88@gmail.com