Film Nekonečný Příběh vlétl do kin v polovině osmdesátých let. Naprosto ovládl tehdejší stříbrná plána. Měl podařený scénář a režii, skvělou předlohu, byli tam výborní herci a zejména pak Noah Hathaway - představitel Atreje.

Šel jsem tehdy do kina na hezký a kamarády velmi doporučovaný film. Nečekal jsem od toho víc, než jen... filmovou pohádku. Z kina jsem pak šel jako kluk, který objevil zcela nový svět. Ten svět mne naprosto uchvátil. Říše fantazie a lovec Atreju; mladý chlapec tak přibližně v mém tehdejším věku, který se sám postaví všemocnému zlu likvidujícím jeho vesmír. Přál jsem si být jako Atreju. Jezdit na bílém koni, patřit do kmene fantazijních indiánů, létat na přátelském draku, mít tu odvahu a rozvahu.

První týdny poté jsem doslova žil ve snech. Začal jsem si psát skrip filmu. Tento skript se záhy rozšířil o mou vlastní fantazii. Říše Fantazie se tak rozšířila o zbrusu nové příběhy, které jsem si po večerech nad stránkami mé tajné kroniky s rozkoší vymýšlel.

Sbíral jsem novinové články tuzemského tisku o NES. Nebylo jich moc a stejně se v nich člověk nic nového a zajímavého nedočetl. I tak jsem ale doslova hltal každé písmenko. Pak jsem se dostal k tomu největšímu pokladu – to když po posledním dni promítání NES v „našem“ sídlištním kině zašel otec za promítačem, který mu dal prakticky všechny plakáty a fotografie z vitrín. Má kronika Nekonečného Příběhu se mohla vylepšit tím vůbec nejlepším dostupným materiálem v okruhu stovek kilometrů – profesionálními ilustracemi a fotografiemi z filmu. Neexistují slova, nebo já je aspoň neznám, kterými bych mohl popsat tu radost, když jsem si ty obrázky vkládal do té mé tajné kroniky. Jen tři věci by to spolehlivě zastínily.

1. Mít originálního Orina.
2. Být u natáčení filmu.
3. Potkat reálného, skutečného Noaha Hathawaye.

Jednou nohou jsem v mých dvanácti letech pevně stál na půdě říše Fantazie a druhou nohou jsem jako indián stál pevně v trávě prérií. V Atrejovi jsem našel spolehlivého přítele, kterého jsem obdivoval, kterým jsem si (poněkud neskromně) přál být a kterému jsem se snažil vyrovnat.

Nejprve jsem začal oděvem ala kostým Atreje. Nebylo to špatné, ovšem obederkovaná indiánská nahota, jak jsem ji tehdy znal z knižních ilustrací (zatím pasivně), byla prostě mnohem lepší. Mé snahy o ušití filmového oděvu Atreje tak vzaly záhy za své. Naopak jsem Atreje svlékl z jeho košile a kalhot jen do prérijní indiánské bederky, do které jsem se oblékl rovněž.   Noahu Hathawayovi by něco takového určitě slušelo. Byla to dokonalá výměna. Já oblékl Atreje do bederky a on mne přijal za svého druha ve světě lovců purpurových buvolů.
Stal se mým vzorem tělesného půvabu indiánské krve a zároveň byl mým morálním a etickým zrdcadlem. Atreju se tak na několik dalších let stal mým bratrem a učitelem. Jak se blížil věk má dospělosti, tak aura Atreje přirozeně vybledla, stále jsme si ale na dohled a svým způsobem zůstáváme „ve spojení“. Herec Noah Hathaway o mě, pochopitelně, nemá ani tušení.
Koncem devadesátých let jsem chvíli pracoval na stránkách o NES, o kterých jsem uvažoval od první chvíle, kdy jsem si v roce 1996 přičichnul k interfernetu. Chtěl jsem vytvořit intrnetové strány věnované tomuto filmu, filmovým představitelům postav a vůbec originální knize. Pamatuji si také to vzrušení, když jsem tehdy tahal po ultrarychlých telefonních linkách můj první nalezený obrázek Noaha Hathawaye.

Nevadilo mi, že se to stahuje dvacet minut a to ještě až na potřetí, protože první dva pokusy odumřely někde u jeho vlasů a podruhé pak u jeho ramen. Během dalších dnů jsem pak našel na internetu obstojně velkou komunitu fandů NES. Už tehdy (1997?) byly vytvořené různé fandovské stránky, které byly vyplněné fantasticky úžasným materiálem, o kterém jsem do té doby neměl ani ponětí. Měl jsem z toho tehdy doslova druhé Vánoce. Našel jsem spousty obrázků z filmu a natáčení, textu a zajímavostí. Mít tak tohle v roce 1985, kdy jsem měl jen černobíé fotopoutače z kin, dobové plakáty a pár výstřižků z časopisů Bravo.....? Byl bych nejšťastnějším klukem na světe.

Nakonec jsem usoudil, že nové stránky o NES nemá cenu tvořit, když už existují jiné a dobré. Na fandovských stránkách o představiteli Atreje, tedy Noahu Hathawayovi, jsem přestal pracovat. Uznal jsem, že na internetu je hned několik skvělých stránek o Noahu Hathawayovi a upřímně, jeho „Atrejovská“ léta byla tou dobou, přirozeně, už dávno pryč. Tvorba stránek o potetovaným motorkáři by mne nebavila. Pak uplynulo dalších zhruba 8 let a já začal dělat stránky o bederkách. Stránky o bederkách mají, mimochodem, základy v původním projektu stránek o NES. Jen to téma je dnes jiné, i když....?

Škoda, že Atreju neměl ve filmu kostým pouhé indiánské bederky. U Southern Oracle by mu pak sice byla zima (mírně řečeno), v jeho originálním filmovém oděvu by to ale nebylo o nic lepší. A pak jsem našel obrázek desek knihy NES, na kterém byla nakreslena postava Atreje a hádejte co měl na sobě? No, kdyby jste to náhodou neuhodli, tak tento obrázek vám napoví. Do toho se po letech přidali různí umělci, kteří Atreje nakreslili jako polonahého indiánského chlapce, i s tou bederkou u pasu. Každý takový obrázek se vždy trefí přesně doprostřed mého srdce, nemá šanci minout – a pokud mine, tak to není obrázek Atreje.

Nakonec jsem rád, že jsem stránky o NES nestihl udělat včas a že mne tuzemská i zahraniční konkurence předběhla. Film má sice divákům stále co nabídnout, problém je však v tom, že je to jen jeden celovečerní film. A kniha NES, samozřejmě. (Filmy NES II a III za pokračování jedničky nepovažuji.) Zkuste ale dělat hobby stránky o něčem, kde nové věci nejsou k dispozici. Vše dostupné je už stokrát propráno internetem. Zato téma bederek; to je cela jiná káva. Tohle téma se jen tak nevyprázdní, nenarazí tak snadno na své limity.