Následující text prosím berte jen jako zajímavost. Možná Vás nekdy napadla otázka „jak že se vlastně středoevropský kluk k bederkám vůbec dostane?“. Zvědaví na to nemusí být nutně jen lidé, kteří sami s bederkama nemají zkušenost. Zvědaví jsme i my, bederkáři. Každý z nás má svůj vlastní příběh počátku. Zde Vám tedy předložím některé z těchto příběhů, které jsem se zde za ty roky od bederkářů dozvěděl. Věřím, že se v některých z nich možná sami najdete. Některé příběhy jsou upraveny tak, aby se zaručilo soukromí vypravěčů.

1. Počátek 80´ let. Věk: 11. V televizi jsem viděl Vinnetoua, Poklad na Stříbrném jezeře. Té pohádce pro děti jsem naprosto propadl, věřil jsem tomu jako by to měl být historický dokument a ne fikce. Má touha byla jediná: být mladým Vinnetouem. Mít ten bezva oděv, stříbrnou pušku a vládnout takovou moudrostí, jakou vládl i můj rudý hrdina. Až na tu moudrost (a tu pušku) jsem to během roku všechno zvládl. Byl jsem tak motivován, že jsem si ten indiánský svrchní oděv Vinnetoua opravdu sám nakonec ušil. Nebylo to sice dokonalé, ale... Problém indiánského spodního prádla jsem vyřešil jako bederku bez flapů – ta byla také ruční výroby. Nadcházející léto jsem zjistil, že být v tom kostýmu v lese je prima ale že když se odloží, tedy až na tu bederku, tak že pak je to ještě mnohem lepší. Bederka se stala mým základním indiánským oděvem pro mé hry, které jsem tehdy bral možná až příliš vážně. Střídal jsem bederky s flapy i bez flapů. Později jsem mou indiánskou nahotu vylepšil indiánskýma nohavicema. V lese to bylo velmi praktické.

2. Počátek 90´ let. Věk: 13. Na letním táboře, který s indiány neměl vůbec nis společného, jsme měli celotáborový závěrečný karneval. Můj kostým byla indiánská bederka s flapy. Víc už nic. Vzal jsem si to na sebe po doporučení jednoho praktikanta. Dokud mi to nedal do ruky, tak jsem ani netušil, jak málo se v tom vzdálím nahotě. Ani jsem pak nevěděl jak že se to vlastně obléká. Karneval nakonec proběhl velmi dobře. Ten oděv se mi přes počáteční rozpaky velmi zalíbil. Odvezl jsem si to z tábora domů jako živý suvenýr.

3. Rok 1987. Věk: 14. V létě u dědy na jedné vesnici jsem byl přijat místní partou kluků, přestože jsem byl „ten z města“. Byla to skvělá parta mých vrstevníků. Většinu času jsme pak byli spolu v lesích, kde jsme si hráli přímo pohádkově krásné hry a prožili fantastická společná dobrodružství. Jeden z nich si z letního tábora přinesl bederku a ukázal nám ji. Ještě to odpoledne v bederkách už byli všichni. Vydželo nám to pak ještě několik let. Přiznám se, že jsem se tehdy za tu mou první bederku před ostatními kamarády docela styděl; a také, že mi to na těle bylo příjemné už od první sekundy. Stud se vytratil do druhého dne a pak zůstalo už jen to hezké.

4. Rok 1973. Věk 16: S kamarády jsem se vsadil, že v indiánské bederce přejdu celé městečko (velikosti Vlašimi) v pravé poledne. K bederce jsem si mohl vzít jen tenisky. Vrcholilo léto, městečko bylo poloprázdné a mnoho lidí si mne vlastně ani nevšimlo, zážitek to byl ale i tak velmi silný. Vzrušení hořelo v mém srdci hned vedle toho ledovce studu. Zvládl jsem to, sázku jsem vyhrál a.... bederku si od té doby ponechávám v těch více aktivnějších částech mého šatníku.

5. Počátek 90´ let. Věk: teoreticky od narození, prakticky ale, řekněme, že od mých pěti let. Jsem syn indianhobbystů. Bederky lesních indiánů jsem nikdy nepovažoval za nezvyklý oděv, prostě jsem s nimi vyrůstal. Jestli mi někdy nějaký oděv připadal zvláštní, tak pak jsem měl občasné problémy s klasickým bělošským oděvem. To když jsem se na sklonku prázdnin vracíval z letních táborů. Počátkem září jsem se jako bělošské dítě již povinné základní školou prostě v kalhotech a trenýrkách cítil vždy prvních pár dní tak nějak nepohodlně.

6. Polovina 80´let. Věk: 13. Jako dítě jsem rád nosil těsnejší slipové plavky v odvážnějším střihu. Zejména při poznávání a vychutnávání příjemných prožitků ranné sexuality. Někde jsem pak uviděl na obrázku kluka v plavkových tangách. Líbilo se mi to. Koupit to tehdy nešlo. I kdyby to ale šlo koupit, tak bych se za to v obchodě strašlivě styděl. Nemluvě o tom, že bych na to neměl peníze. Nakonec jsem si je ušil sám z jakési elastické látky. Bylo mi to na těle příjemné víc, než bych se zde vůbec odvážil popsat. Půl roku to bylo mým velkým tajemstvím, až jsem pak byl jednoho jarního dne na škole v přírodě nachytán kamarádem, jak to mám v noci na sobě pod přikrývkou. Jemu se to líbilo. Okamžitě si to spojil s indiány, i když ti v tom byli vlastně nevinně. Po návratu ze školy v přírodě jsme si na indiány spolu začali opravdu hrát. Chytlo mě to. Intimní motivy nošení „bederky bez flapů“ rázem dostaly doplnění v podobě čistokrevných her ve stylu Foglara vylepšeného hodně silnými motivy indiánštiny. Mé domácí tanga „plavky“ se staly mou indiánskou bederkou, kamarád coby indián zase "ujížděl" na bederkách s flapy.

7. Konec 50´ let. Věk: 12. Na půdě jsem našel staré fotografie otce. Byly z letního indiánského tábora. Album pocházelo z druhé poloviny třicátých let. Otec a jeho kamarádi na fotkách nosili na nahých tělech obyčejně jen indiánské bederky. Byla to spousta černobílých fotek vlepených do listů podrobně psané kroniky, ve které byly i další kresby, mapy a tak podobně. Přímo mne to učarovalo. Jednoho večera jsem si zkusil vyrobit podle těch obrázků vlastní bederku a tím se má kariéra bederkáře definitivně odstartovala. O rok později se nám podařilo emigrovat do USA. Za hranicí, když jsem pochopil, že se už do ČSR nevrátíme, jsem ztrátu té kroniky téměř oplakal. Za pár dní jsem ale užasle a s obrovskou úlevou zjistil, že si otec tu kroniku vzal ssebou.

8. Rok 1999. Věk: 13. Měl jsem velké přání stát se samurajem. Můj ideál dokonalosti byl chlapec s katanou v rukou, jinak zcela nahý, tedy kromě japonského rokushaku, alternativně ve fundoshi. To první má podobu blízkou tangám, to druhé indiánské bederce bez zadního flapu. Nakonec mne fantazie býti japonským samurajem opustily. Rokushaku a fundoshi ale se mnou už zůstalo. Rád to nosím, líbí se mi to.

9. Rok 1995. Věk: 12. S bederkou jsem se jako kluk poprvé seznámil v kině, když jsem byl na filmu Malý indián ve městě. Film se mi velmi líbil. Ten bělošský „indiánský“ kluk (Ludwig Briand) byl fantasticky přirozenou inspirací. Líbil se mi i ten jeho červený oděv povlávající mu mezi stehny po obou stranách nahého těla. Za několik dní jsem si doma vyrobil vlastní bederku a od toho dne jsem bederkářem.

10. Rok 2010. Věk: 29. S kamarády si každý rok půjčujeme plachetnici v jedné z marín na chorvatském pobřeží. Je nás vždy tak kolem šesti. Výpravy jsou na deset dní, někdy i dva týdny. Plavíme se pak podél pobřeží a nebo i na vzdálenšjší ostrovy. Prakticky každý rok se naše akce zasvětí nějakému tématu; piráti, Vikingové, Dva roky prázdnin podle JV, „výzkumná expedice“, antické motivy... V roce 2010 jsme si vybrali indiánské téma. To, mimo jiné, znamenalo, že jsme na plachetnici – a na břehu – nosili místo plavek pouhé bederní roušky s flapy, jak to zde nazýváte – mezi stehny oprovlečená látka, provlíkačka aka prérijní typ. Idea indiánské výpravy mezi námi v době příprav vykvetla ani nevím jak, okamžitě nás to ale chytlo a pokud se to podaří, tak si to letos v létě s chutí střihneme coby námořní prérijní indiáni znovu.

11. Polovina 80´let. Věk: 13. Jednou jsme s kamarády o prázdninách nachytali v lese jednoho kluka z vedlejší vesnice. Byl naboso, jen v bederní roušce. Chvíli jsme ho stopovali a pak jsme ho ulovili. Přivázali jsme ho jako našeho zajatce ke stromu. Byla to dost odvážná hra, detaily si raději nechám pro sebe. Snad jen naznačím, že to bylo příjemné pro obě strany. I když jsme toho chlapce jinak velmi dobře znali, tak v té indiánsko-divošské roli byl náhle exotickým cizincem. Po „výslechu“ a „mučení“ jsme ho nakonec nechali uprchnout. Bederku jsme si ale nechali. Ještě ten večer jsem s tím kouskem látky (mělo to podobu tang s předním flapem a s řemínkem kolem pasu) za tím klukem zajel na kole a vrátil mu to. I když to dnes zní asi dost nepravděpodobně, tak se tento náš společný zážitek stal začátkem opravdového vzájemného přátelství. On byl fandou do jihoamerických indiánů. Přijal mne do svých her a musím se přiznat, že to pak byla úžasná dobrodružství. Bederky jsme při tom pochopitelně nosili oba dva.

12. Rok 1979. Věk: 12. Jako dítě jsem miloval příběhy Robinsona Crusoa. Představoval jsem si, že jsem na pustém tropickém ostrově jako Robinson. Pak se mé představy začaly otáčet kolem motivu, ve kterém bych byl na tom ostrově Pátkem. Divošství Pátka si mne našlo nejen ve fantaziích ale i ve hrách, kdy jsem se na chatě začal tajně svlékat do bederních roušek, abych si pak mou roli Pátka bral do okolních lesů a houštin. Bederky byly různé. Od omotání boků pruhem látky po „cosi jako tanga, nebo cosi jako egyptské oděvy a nebo cosi jako indiánské bederky“. Přiznám se, že ručně vyrobené červené string bederky jsem měl na sobě při tom vůbec nejraději.

13. Rok 1989. Věk: 17. Dostal jsem se jako praktikant na jeden indiánský letní tábor. Bylo to doslova proti základním pravidlům tábora, protože jsem tam nikdy dříve nebyl. Ale stalo se. Po příjezdu na tábor, a to asi dva dny před příjezdem dětí, jsem zjistil, že ten tábor bude indiánským nejen podle jména. Stavěli jsme tam tee-pee stany, kuchyni a tak podobně. Ostatní praktikanté a vedoucí (bylo nás tam asi deset) na sobě měli - jak jinak - jen bederky. Když viděli mé překvapení, tak se jen zasmáli, hodili mne v šatech do potoka a když jsem vylezl celý mokrý na břeh, tak jsem tam našel suchý oděv. Pruh látky s řemínkem. Svlékl jsem si ten můj bělošský oděv a s jistými rozpaky jsem si na sebe vzal s ten indiánský. Byl to prima oděv. Nezvyklý, příjemný, vzdušný a krásně lehký. Našel jsem se v něm.

14. Rok 1994. Věk: 14. V té době jsem už po dva roky chodíval na lukostřelbu. Byl jsem členem lukostřeleckého oddílu. Třikrát týdně jsme trénovali střelbu reflexním lukem na kryté střelnici a pokud to bylo možné, pak na venkovní. Čas od času se pořádaly různé soutěže a podobné akce. Jedna z těchto akcí měla lehce karnevalovou tvář. Každý z nás přijal nějakou roli a v té roli pak i střílel z luku. Já přijal roli indiánského lovce z prérií. Kostým tomu odpovídal. Vzal jsem si tehdy na sebe prérijní bederku s flapy a nutno dodat, že jsem na sobě už nic víc neměl. Ani ty boty ne. Nápad na kostým jsem dostal od mého nejlepšího kamaráda, který na lukostřelbu chodil se mnou. Dal mi na to vlastní bederku. I on se oblékl, respektove svlékl, do stejného oděvu. Odkud to měl on už nevím, vím ale, že byl do indiánů opravdu velkým fandou. A mě tím směrem strhnul také.

15. První polovina 80´ let. Věk: 11. Bederky ke mně přišly ze stránek komiksu Capitaine Apache. Indiánský chlapec Okada v těch příbězích na sobě nosíval prérijní bederku s flapy. Rád jsem si představoval, že jsem sám Okadou. Fantazie se nakonec staly skutečností, aspoň ve smyslu kostýmu pro mé hry na indiány. Nejednalo se o nějaký polétavý zájem, Okadou jsem byl prakticky celý zbytek věku mého dětství a pak i dospívání. Bederky toho byly velmi důležitou součástí.

16. Rok 2014. Věk: 35. Bederky jsem objevil na těchto stránkách. Ne, že by mi to dřív bylo až tak neznámým itemem, ale teprve až tady na stránkách jsem tento oděv vzal na vědomí. Našel jsem si Vás bederkáře vlastně tak, že jsem na Vás dostal od kamaráda link s tím, abych se podíval, co že jsou lidé schopní na sobě nosit za podivnosti a ještě o tom dělat nějaké obskurní stránky. Mé první setkání s Vámi tedy neprobíhalo zrovna v tom přátelsky souznícím duchu, spíše naopak. S úžasem jsem ale zjistil, jak jsem se tu probíral stránkami, že se mi to velmi líbí. Ten samý den se ze mne stal bederkář. Dnes mám v šatní skříni bederky indiánské s flapy i bez flapů, co dodat...

17. Rok 1996. Věk: 12. Sestra měla jednu kamarádku, která byla hodně do indiánů. Téma divochů bylo jejím koníčkem. Byla naladěná i na téma indiánských válek, lovení zajatců a jejich mučení. Zajímala se i o Aztéky, Maye, kanibalské kmeny jižní ameriky a podobně. Nebyl to cvok, jen byla taková trochu víc divoká. Tehdy jsem to ale nevěděl, tedy do toho dne, kdy mne má sestra požádala o malou laskavost. Podivnější žádost jsem do té doby nedostal a nejprve jsem si myslel, že si ze mne dělá strandu. Měl jsem se stát hodovním stolem pro oslavu narozenin její kamarádky. A měl jsem být při tom zcela nahý. Z mého nahého těla se prostě mely obě najíst s tím, že u toho budu upoutaný za ruce a nohy v leže na zádech na lavici. Celé se to mělo odehrávat na bezpečném místě u té kamarádky kdesi na zahradě. Přiznám se, že se mi ta dívka nesmírně líbila a tak jsem souhlasil. Celé se to opravdu událo přesně tak, jak mi bylo představeno. Byl to skvělý zážitek. Za pár dní se dotaz mé sestry opakoval. Nahá hodovní deska se zjevně zalíbila. Okamžitě jsem souhlasil. Odehrálo se to pak opět jako poprvé, jen jsem při tom na sobě měl indiánskou plátěnou bederku s flapy. Byl to nápad té dívky. Prakticky po celou tu dobu mi pak ta bederka zůstala na těle a přesto... to bylo celé násobně intimnější, než poprvé. Bederky jsem tedy poznal tímto podivným a přesto úžasným způsobem a já je prostě začal nosit.

18. Rok 2009. Věk: 22 let. Po shlédnutí filmu Avatar jsem se do Pandory zamiloval. A od té doby také nosím bederky ve stylu Na´vi. Pro nezasvěcené: to jsou bederky, které mají přední flap, pod ním jsou taková jako tanga a celé to na těle drží řemínek a nebo plátěný opasek.

19. Rok 1999. Věk: 18. Angažoval jsem se v atletice, konkrétně vytrvalostní běhy a nebo triathlon. Věnoval jsem se tomu jako amatér a nadšenec. Jednou jsme měli triathlon, který byl svým způsobem velmi, velmi zvláštní. Jednou ze zvláštností bylo to, že jsme se na něj mohli obléknout jak jsme chtěli. Já si vybral indiánskou bederku s flapy. Cyklo-etapa byla vynechána a tak ty flapy nebyly problém. V té bederce jsem jako Apač prolétl celým tím závodem. Tehdy jsem doslova na nahou kůži zjistil, jak je to na těle příjemné. Celý závod byl skvěle organizovanou recesí, při které nešlo ani tak o první místa, jako spíše o tu zábavu a radost. Přesto jsme se u toho i tak všichni pěkně nadřeli. Po závodě, když jsem si mou zablácenou bederku svlékal, jsem už v té chvíli věděl, že jsem ji tímto přijal do mého šatníku. Za rok se tento závod opět pořádal. Tentokrát i s cyklo-etapou. Na trasu jsem chtěl vyrazit opět jako indián. Věděl jsem ale, že by se flapy bederky na kolo moc nehodily. Po chvíli přemýšlení jsem si tedy vyrobil bederku berz flapů. Inspirovalo mne tentokrát japonské rokushaku. Nakonec to vypadalo jako tanga s provázkem mezi půlkama a kolem pasu, jen s tou napnutou látkou před pohlavím. Takto jsem vyrazil na závod a opět to bylo skvělým zážitkem. Na stud ani nebyl pořádně čas a pak; podobných cvoků nás tam bylo rozhodně víc, než jen málo. Tento typ bederek jsem pak také zařadil do mého šatníku. Nosím jej docela často pod běžným oděvem jako spodní prádlo, bederku s flapy pak nosím jako samostatný oděv v létě. Jsem velkým fandou tohoto oděvu a to přitom na indiánech vůbec neujíždím.